Tak přeci – Maraton

Dlouhý víkend a sluníčko mě docela nadchlo. Kolo už mi zase jezdí (sem ho trochu zlomil) a tak jsem místo běhání trávil předmaratonem poslední dny na kole. V pátek jsem si dojel vyzvednout číslo a potom jezdil v kopcích za Prahou. V sobotu jsem regeneračně skotačil pro změnu v kopcích – to jsem si dal. Bláto bylo. Fuj. No a v neděli. Oblékl jsem si “sváteční” triko a šortky a vyrazil ranním vlakem na start.[MORE]

Přes měsíc a půl jsem neběhal, a tak jsem si v duchu říkal, že by bylo dobré, alespoň doběhnout do cíle. Sedm hodin na limit bych mohl stihnout. Když to půjde. Ovšem, když jsem se dobelhal na startoviště, atmosféra byla výtečná. Začal jsem přemýšlet, že bych mohl aspoň šest hodin urvat. Aspoň. Převlékl jsem se, odevzdal baťůžek, vystál frontu na hajzlíky (15min) a pak už rozklus. To bylo 15min před startem. Asi tak tři minuty jsem klusal kolem kašny a pak se rozhodl trochu ty prkna propružit. Za minutku bylo hotovo. Co bych hrotil, tempo bude lidové až nulové.

Start

Po výstřelu se samozřejmě nic nehýbalo, a tak jsem svoji prognózu rychlosti přehodnotil na balónek pěti hodin. Pan Škorpil je záruka dobrého zaběhání. Startem jsem probíhal v sedmé minutě závodu. Pomaloučku jsem rozehříval klouby. Něhrotit. V desátem kilometru jsem zkotroloval časy a s údivem jsem zjistil, že máme tempo spíš k 4:30. Nedalo se než souhlasit. Všechno drží, tělo poslouchá, vedro snesitelné. Občerstvovačky hustě po trati, banány, houbičky, pití. Spokojenost největší. Rozhodl jsem se, že to dám – za jakoukoliv cenu – na krev. Nastavil jsem se na tempo a jel si svoje.

U osmnáctýho kilometru začala taková menší krize. Počítal jsem v duchu, kolik že to ještě musím odběhnout a strašlivě mě to demotivovalo. Už mě pěkně táhly neprotažené svaly. Stehna. Ale puchýře ani náznakem. K otočce na půlmaratonu jsem dobíhal v euforické náladě. Užíval jsem si to. Návrat do centra skoro až od baranďáku byl hnus fialovej. To mi to moc neběželo. Ale naproti mě běželi pomalejší lemráčci a to se mi náramně líbilo. To dokáže nakopnout.

Blik. Ukazatel třicítky jsem proletěl a odhadem spočítal, že to prozatím stíhám. Dokonce jsem měl dost energie a začal jsem trošku zrychlovat. Nemohl jsem ale trefit nějakého spoluběžce, co by měl stejné tempo. Všichni zastavovali nebo běželi moc pomalu. Hodinku jsem se držel modrého trika tragéd týmu. To bylo příjemné. Na třicátém pátem jsem už věděl, že nohy vydrží. Dupal jsem jako smyslů zbavený. Už abych byl v cíli.

U cedule čtiřiceti kilometrů jsem cítil půchýř, necítil svaly a věděl jsem, že to dám. Běžel jsem na “výpary”. Slunce začalo nepříjemně vařit a já do toho dupal co to šlo. Už abych tam byl. V cíli. Když jsem nabíhal na posledních 400 metrů, úplně mě ta atmosféra zničila. Všude kupa fandících lidí, halekání cizinců, burácení hudby. Já už ani nedýchal. Už nebylo potřeba. Ať si klidně v cíli zkopabuju, tohle je moje vteřina! Na hodinkách jsem naměřil 4:25:03 start/cíl. Nepopsatelná životní zkušenost. Za devět měsíců z lemráčka/neběžce na maratonce. Boty na běh už nejsou boty na běh, už to jsou “moje maratonky”. Splněné předsevzetí.

Den poté

Po doběhu jsem trošku protahoval a už najistotu věděl, že tahle bolest jentak neodejde. A taky že jo. Večer jsem po zahřátí udělal poctivé protahování a dal si studenou sprchu. Do postele jsem upadl jen díky gravitaci. Ráno to bylo velmi luxusní. Nohy úplně na kaši. Svaly mrtvé, šlachy natažené, klouby ztuhlé. Dobelhat se ze schodů dolů a po schodech nahoru naprosto horolezecký zážitek (4.patro). Sednout na záchod je taky náročná operace. Hej, a prej si dejte 5km běhu pro regeneraci. Ten kdo tohle napsal asi upad. Dneska budu chodit, to bude stačit. Regenerovat jsem se naučil už z kola, tak doufám, že do týdne budu vcelku použitelný a do měsíce zmizí poslední svalové trauma :-). Běh je krásný sport.