Téměř s ročním předstihem jsem zacvakal startovné na maraton do Berlína. Je to gigantická akce, které se účastní limitní počet lidí. 40 tisíc. Termín se po naplnění uzavírá. Tak bacha na to.
Do Berlína na výlet
Od letního PIMu v Praze do Berlína zbývalo mnoho měsíců, a tak jsem stihnul onemocnět, výlečit si zničený nohy z běhání a celkově pěkně zlenivět a tloustnout. Start se konal 25.září 2010.[MORE] V neděli. Celé jsem to naplánoval tak, že z republiky odjedu v pátek. Přespím v Německu a v sobotu se budu aklimatizovat, vyzvednu si čísla a nějaké ty kochačky a v neděli to podrtím. A v pondělí kochačky a cesta domů.
Jak jsem si naplánoval, tak se stalo. Já neumím kváknout německy ani slovo, takže vcelku odvážný krok. Jel jsem bohužel sám. Poněvaď mám auto na plyn, první setkání s místní kuturou jsem schytal při čerpání plynu. Kombinace samočerpání, jiné koncovky, obsluhy co neumí ani slovo anglicky jsem si slušně zavařil. První čerpání – 30 minut. Od toho okamžiku už umím nějaká životně důležitá slovní spojení. Auto-gas :-)
Počasí překrásné. Sluníčko, teplíčko. Pátek byl parádní. Dorazil jsem po několika hodinách na okraj Berlína. Okouknul jsem místní dopravu, cenové relace, otevírčky obchoďáků a odjel jsem z města. Za městem jsem auto píchnul prdelí do lesa a schrupnul si do soboty.
Sobota – relax
Sobota už tak veselá nebyla. Chcalo a zima. Z mého kempu jsem se vrátil do města, zaparkoval. Koupil turistkartu na dopravu a frrr do centra. Nadzemka, podzemka. Šaliny, busy. Pěkný. Do centra asi tak pů hodiny. Počasí otřesný. Město v mlze. Musel jsem některé prohlídky vyškrtnout. I tak jsem stihnul plno pěkných a hsitoricky významných míst.
Večer zase do “kempu”, příprava na neděli a spát. To jsem tak zjistil, že nemám 3/4 oblečení a mám jen superletní kraťasy. To bude hrůza. Venku teploty kolem 10 stupňů. Vydatný bubnující déšť. Achjo.
Finále
V neděli zase chcalo. Doplácal jsem se na start, slušně vymrzlej. V hlavě mi pořád lítaly myšlenky, jestli to vůbec uběhnu. Přecijen jsem v přípravě běhal max 10km. Týdně max 30. No nebudu natahovat. Dal jsem to. Po výstřelu na startu začali neskutečný provazy vody. Asi tak od patnáctého kilometru krize, od dvacátého stěna. A dva kilometry před cílem to byl Mount Everest. Poslední kilometr, když jsem už viděl Brandenburgskou bránu, jsem to rval uplně na doraz. Pohled to musel bejt úchvatnej. Bolely klouby a svaly, ukrutně. Samozřejmě emoce famozní. Ta vlna chemikáilí v těle, když jsem dobíhal byla úžasná. Tělo jelo jak namazaný kostivalem. :-)
A to je všechno. Doběhl, přežil, mám vzpomínky. Po týdnu jsem se zotavil. Dostal brutální nachlazení, ale jinak pohoda. Už plánuju příští rok. Možná Francie, Itálie, Nizozemí… Kdo ví
Vzpomínek hafo. Jak jsem jel po dálnici přes dvěstě. Jak jsem s nákupním vozíkem chtěl nakupovat v privátním marketu. Jak jsem jedl nejlepší kebab ve svém životě. Jak jsem procházel největší obchodák na světě. …