Hervis pulmaraton 2011: jak to šlo?

Na start

Paradní letní počasí. Příjemná předstartovní atmosféra. Hodinu před startem jsem již trdlikoval mezi břehy Vltavy a simuloval rozcvičování. Dobře. Trochu natáhnout, trochu sprintování, otestovat nasazení bot a drhnutí oblečení. A hlavně!! otestovat střevní pochody. Byl jsem vcelku klidnej, na velkou jsem šel už ráno 4x. Nějaké föpa nehrozilo.

Na startovním čísle jsem měl E sektor, vcelku prestižní pozice. Podle měření jen dvě minuty od výstřelu do startovní čáry. Okolní ubersprinteři mě trochu děsili, ale co už. Stál jsem kousek mezi vodiči na 1:50 a 2hodiny.

Prásk

Po startu to šlo jako po másle.[MORE] První tři kilometry v pěkném tempu 5:10. Hned jak začalo pražit sluníčko jsem věděl, že jsem přepálil. No tak jsem se držel stínu a začal se šetřit. Vypadalo to dobře až do 9 kilometru. Tam jsem už nějak vůbec nemohl. Prostě to netáhlo. Velká žízeň a začínala bolest, odevšad. Začal jsem krizovat. No a tak jsem dokrizoval někam k 16km kde mě předběhnul balonek na 2 hodiny.

To je věc cti a osobní ješitnosti. Tak jsem zatnul a začal na to dupat. Balonek jsem dotahnul, srovnal tempo. Za kilometr jsem už věděl, že tohle tempo je moje smrt a cíl uvidím v sanitce. To se začali objevovat neštastníci na zemi, v křečích atakpodobně. Nasadil jsem sluchátka a pokračoval dál. Na dvacátém kilometru jsem byl před balonkem a tak nějak to vypadalo ok. Bohužel na poslední kilometřík začalo svítit, síly fuč a před posledním mostem si balonek na dve hodiny spočítal, že mu to na dvě nevychází a natáhnul krok.

A já ho natáhnul samozřejmě taky. A to ti povidám. To bylo tempo jak když sprintuju pro řízek a pifo. V půlce mostu jsem už viděl mžitky. Nevnímal jsem. Agonie. Všechny kontrolky na panelu blikají, to neustojím. Když přišla poslední zatáčka, tak už jsem na hodinkách věděl, že to je nějakých deset vteřit do konce. A to bylo sakra dlouhých deset. Čáru jsem protnul vteřinu po dvouch hodinách, naprosto bez jakýchkoliv pocitů. Jo vlastně jo.

V cíli

V cíli jsem se po chvilce zastavil, a snažil se zrušit vlastní smrt. Plíce jeli na 300%. Ucítil jsem teplo, a zvratky a to mě děsně natáhlo. Jsem myslel, že to tam otyčkuju. Motal jsem se cílovkou k jídlu, pití a medajli. Cpal jsem to do sebe a pomalu pochodoval. Za pár minut už mi bylo hej. Tak jsem vyšel z koridoru, trochu se protahovat, sedět na zemi a čumět do blba. Klasika. Pak zase jídlo, voda, hodně vody a šel jsem pro věci.

Převlíknout ve smradlavý převlíkárně, kde bylo aspoň padesát stupňů a pak zevlit do parku na lavičky. Konec příběhu.

Organizace standardně na slušný úrovni, v cílové tašce jsem čekal víc jídla. Banán, pomeranč a jedna musli, málo. Ta nová organizace předávek štafet byla oukej, nikde mi nikdo nepřekážel. Nejvíc mě nasrala sanitka, která očividně nikam nespěchala (na 7km?), ale jela pořád v koridoru s běžci, houkala jak čůrák a ještě vypouštěla smrady z cigára.