Tak přeci – Maraton

Dlouhý víkend a sluníčko mě docela nadchlo. Kolo už mi zase jezdí (sem ho trochu zlomil) a tak jsem místo běhání trávil předmaratonem poslední dny na kole. V pátek jsem si dojel vyzvednout číslo a potom jezdil v kopcích za Prahou. V sobotu jsem regeneračně skotačil pro změnu v kopcích – to jsem si dal. Bláto bylo. Fuj. No a v neděli. Oblékl jsem si “sváteční” triko a šortky a vyrazil ranním vlakem na start.[MORE]

Přes měsíc a půl jsem neběhal, a tak jsem si v duchu říkal, že by bylo dobré, alespoň doběhnout do cíle. Sedm hodin na limit bych mohl stihnout. Když to půjde. Ovšem, když jsem se dobelhal na startoviště, atmosféra byla výtečná. Začal jsem přemýšlet, že bych mohl aspoň šest hodin urvat. Aspoň. Převlékl jsem se, odevzdal baťůžek, vystál frontu na hajzlíky (15min) a pak už rozklus. To bylo 15min před startem. Asi tak tři minuty jsem klusal kolem kašny a pak se rozhodl trochu ty prkna propružit. Za minutku bylo hotovo. Co bych hrotil, tempo bude lidové až nulové.

Start

Po výstřelu se samozřejmě nic nehýbalo, a tak jsem svoji prognózu rychlosti přehodnotil na balónek pěti hodin. Pan Škorpil je záruka dobrého zaběhání. Startem jsem probíhal v sedmé minutě závodu. Pomaloučku jsem rozehříval klouby. Něhrotit. V desátem kilometru jsem zkotroloval časy a s údivem jsem zjistil, že máme tempo spíš k 4:30. Nedalo se než souhlasit. Všechno drží, tělo poslouchá, vedro snesitelné. Občerstvovačky hustě po trati, banány, houbičky, pití. Spokojenost největší. Rozhodl jsem se, že to dám – za jakoukoliv cenu – na krev. Nastavil jsem se na tempo a jel si svoje.

U osmnáctýho kilometru začala taková menší krize. Počítal jsem v duchu, kolik že to ještě musím odběhnout a strašlivě mě to demotivovalo. Už mě pěkně táhly neprotažené svaly. Stehna. Ale puchýře ani náznakem. K otočce na půlmaratonu jsem dobíhal v euforické náladě. Užíval jsem si to. Návrat do centra skoro až od baranďáku byl hnus fialovej. To mi to moc neběželo. Ale naproti mě běželi pomalejší lemráčci a to se mi náramně líbilo. To dokáže nakopnout.

Blik. Ukazatel třicítky jsem proletěl a odhadem spočítal, že to prozatím stíhám. Dokonce jsem měl dost energie a začal jsem trošku zrychlovat. Nemohl jsem ale trefit nějakého spoluběžce, co by měl stejné tempo. Všichni zastavovali nebo běželi moc pomalu. Hodinku jsem se držel modrého trika tragéd týmu. To bylo příjemné. Na třicátém pátem jsem už věděl, že nohy vydrží. Dupal jsem jako smyslů zbavený. Už abych byl v cíli.

U cedule čtiřiceti kilometrů jsem cítil půchýř, necítil svaly a věděl jsem, že to dám. Běžel jsem na “výpary”. Slunce začalo nepříjemně vařit a já do toho dupal co to šlo. Už abych tam byl. V cíli. Když jsem nabíhal na posledních 400 metrů, úplně mě ta atmosféra zničila. Všude kupa fandících lidí, halekání cizinců, burácení hudby. Já už ani nedýchal. Už nebylo potřeba. Ať si klidně v cíli zkopabuju, tohle je moje vteřina! Na hodinkách jsem naměřil 4:25:03 start/cíl. Nepopsatelná životní zkušenost. Za devět měsíců z lemráčka/neběžce na maratonce. Boty na běh už nejsou boty na běh, už to jsou “moje maratonky”. Splněné předsevzetí.

Den poté

Po doběhu jsem trošku protahoval a už najistotu věděl, že tahle bolest jentak neodejde. A taky že jo. Večer jsem po zahřátí udělal poctivé protahování a dal si studenou sprchu. Do postele jsem upadl jen díky gravitaci. Ráno to bylo velmi luxusní. Nohy úplně na kaši. Svaly mrtvé, šlachy natažené, klouby ztuhlé. Dobelhat se ze schodů dolů a po schodech nahoru naprosto horolezecký zážitek (4.patro). Sednout na záchod je taky náročná operace. Hej, a prej si dejte 5km běhu pro regeneraci. Ten kdo tohle napsal asi upad. Dneska budu chodit, to bude stačit. Regenerovat jsem se naučil už z kola, tak doufám, že do týdne budu vcelku použitelný a do měsíce zmizí poslední svalové trauma :-). Běh je krásný sport.

Poslední zápisek o běhu

Už neběhám, víte? Nevíte. Po půlmaratonu všechno vypadalo parádně. Najel jsem na trénink s cílem zaběhnout maraton pod 4 hodiny. Jenže tři týdny a začal mě píchat kyčel, koleno, sval. No prostě hrůza. Trvalo to týden, druhý. Nechal jsem to odpočinout. A ono z toho nic není. Pořád to bolí. Je to škoda. Naštěstí na kole jezdit můžu a tak prostě neběhám a jezdím na kole.

Vlastně nejezdím. Urval jsem patku a tak jsem několik týdnů čekal na novou. A mezitím jsem teda jen navštěvoval fitko. Rozhodně mi prospělo odstěhovat se z baráku a zažít bydlet sám. Přecijen to noční vyžírání ledničky mi moc neprospívalo. Na druhou stranu už nejezdím každý den hodinku do práce a tak mi chybí pohyb. Naložil jsem si teda redukční dietu, abych srazil váhu před maratonem a nemusel se tahat s tukem. Když teda jsem zkriplenej a nemůžu sportovat, aspoň budu hubnout. A taky že jo. Podařilo se mi srazit slušné 3kg za cca měsíc. Žádná voda, jen kvalita. Stačilo vysadit sladké a omezit přežírání :-). Až se mi vrátí běžecké schopnosti, budu se snažit srazit váhu na finálních 75kg. To by mělo být optimální pro běhání. A na kole to určitě taky půjde poznat.

Můj půlmaraton

Je to tak. O víkendu (28.3.2009) jsem postavil na start mého prvního půlmaratonu. První test v mé běžecké kariéře :-) Splěnění snu. Ale pěkně popořadě.

Na start

Tichem zabzužel budík a to byl jasný signál otevřít oči. Bleeeeeh. Šest hodin. Rychle vstát, zkontrolovat vybavení, trocha snídaně, hygiena, toaleta! a šup do auta. Hmm, hlavně opatrně. Mám v prdeli brzdy. Střih. Z auta do vlaku. O půl osmé přirážíme na hlavák. Teď trocha snídání a šup směrem Rudolfinum. Dal jsem si pudinkové šátečky. Panečku. Na ty se poběží.

U Rudolfina bylo docela živo, stavěli stany a zátarasy. Celkově byla zima a tak nějak mrholivno. Vyzvedl jsem si startovní číslo[MORE], tašku a tričko. Triko moc pěkné, trefili se do mé barevné palety. Trochu jsem zevloval po okolí a vychutnával ty atletický panoramata. Potom jsem se vydal hodit si bágl (obrovský) do úschovny, teda převlíknout a bágl do úschovny. A zase zpět. Staromák jsem tedy viděl minimálně čtyřikrát. V 11 jsem znovu dorazil na start. Tentokrát už všude velmi aktivně pobíhali běžci. Nasadil jsem číslo a zařadil se do davu. Mírná nervozita. Trochu jsem se protahoval a potom si vystál frontu na záchod. Pro jistotu. Když bylo hotovo, doladil jsem oblečení a tkaničky a dal jsem most, tam a zpět. Vydatně jsem protahoval a čekal, kde se zjeví nějaké ty balónky s vodiči.

Když jsem objevil svůj balónek, byl jsem už v klidu. Ještě jsem šel klusat. Cítil jsem se strnule. Nejdřív jsem chtěl běžet na 2:00 balón, ale nakonec jsem zvolil 2:10. Těžko ten start odhadnout, jak to půjde. Radši se budu držet zkrátka.

Hup na start

Ve dvanáct to šlo ráz na ráz. Stojím v davu a čekám až se to zažne hýbat. První chybu jsem udělal, když jsem si stoupnul moc na konec. No hlavně neztratit balónek. Moji vodičku. Děsím se chvíle, až se rozeběhne, vypadá strašlivě nabušeně. Vidím to bledě. Po třech minutách se dav už plynule plouží ke startovní čáře. Bum, a jsem tam. Start. V pozadí hraje Vltava, mačkám stopky a šlapu na plyn. Dav bleskurychle nasazuje tempo. Naprosto neuvěřitelná atmosféra. Vlna endorfinu dorazila. To není vlna, to je příboj, hovno, to tsunami jak prase. Bez dýchání běžím přes řeku. Nepotřebuju to. Chemie v těle všechno řídí. První zatáčka, běžci okolo mě se míhají. těžko říct, jestli mě předbíhají nebo já je. Je to zmatek.

Uff. Pět minut běhu za mnou. Hledám své vodicí balónky. Kouknu do dáli a vidím, malilinkaté oranžové balónky. A sakra. Jak se to mohlo stát. Nějak jsem to nepohlídal. Dalších deset minut dotahuji ztrátu. Jazyk na vestě. Trochu jsem přepálil. Ale už mám balónky zase po boku. Držím si tempo. Takhle jsem si to nepředstavoval. Cvak. První občerstvení. Zmateně beru kelímek s vodou a celý si ho za běhu rozlívám po obličeji a vestě. Beru další a zastavuji. Dojdu až k jonťákům, kde beru kelímek a pomalu začínám klusat. Musím trénovat s kelímky. Škoda času. Běžím. Věc nečekaná se stává. Kde se vzalo, najednou slunce. A pálí jako čert. Okoloběžící odhazují mikiny, bundy. Občas je vidět naháč. Kochám se krajinou a kulturními materiály. Vcelku to ubíhá. Někoho se chytím a chvíli jedu s ním. Zdá se, že začínám zrychlovat a předbíhám. To už je skoro desítka. Čas je parádní.

To sluníčko hodně pomáhá. Naprosto mi vyhovuje pořádná sauna. Možná pro ostatní trenýrkáře vypadám divně, ale v zimních hadrech se mi běží skvěle. Pořádně mi fajruje kotel. Občerstvení na desítce je hodně v centru města. Zvedám kolena, švihám nohama, kroutím bokama :-) .. co bych pro diváky neudělal. Moc pěkně povzbuzují. Hlavně cizinci. Opět hodně piji a dolňuji lahvičky. Dehydratace je svině. Míchám jonťák s čajem a vodou a exuji. Běžím. Už je hodně vedro, kilometry lítají. Čeká mě smyčka pod nuselák. To ještě nevím, koukám v protisměru na občerstvení. Mlask. Na otočce je to takové liduprázdné. Kochám se aspoň mostem. Je to technický skvost. Tam taky vidím několik mrtvolek a sanitku. Brrr.

Taky potkávám (nebo oni mě) strašlivě sýpající běžce. Už mám párádní tempo. Odhadem určitě 11km/h. Prostě moje optimum. Nohy nebolí, plíce nepíchá. Kondice 100%. Prostě raketa. Začínám si uvědomovat, že jsem mohl trochu víc přidat na začátku. Mám na to. Buch patnáctka a pití. Hodně piji, málo stojím. Škoda ztrácet čas. Dorazím se v cíli. Od patnácky to moc neběží. Tempo slušné, ale je to nudná krajina. To až od osmnáctky to sviští. Vidím zase na centrum a tak protahuji krok.

cíl

V duchu se už vidím v cíli. Taky mě trochu tlačí čas. MUSÍM se dostat do cíle pod dvě hodiny. Jedna tsunami za druhou. Běžím jako srna. Devatenáct, dvacet. Fííííí. Hukot. Poslední kilometr rozepínám vestu a jedu úplně na krev. Už nemusím šetřit. Už to dám. Když vbíhám na most sprintuju (v rámci možností) jako šílenej. Vidím cíl. Asi mi to utrhne plíce. Já to dokázál. V hlavě mám radu: “usmívej se, fotí tě!” Šklebím se na plnej knedlík a vbíhám na koberec. Přece nevadí, že jsem o hodinu pomalejší než vítěz. Já to dokázal! A dokonce jsem to dokázal ve vysněném čase. Čistý čas pod dvě hodiny, hrubý čas nad dvě. Počkám na oficiální měření.

1/2 maraton, za pět dnů

Už je to tak, odměřuji poslední desítky hodin do mého prvního, premiérového startu na delší trati, závodě s kvalitní a početnou účastí. Konečně se promítne každá minuta mého snažení, každá kapička potu, a já zvítězím nad sebou samotným a doběhnu. NÉÉÉ! Já doběhnu a ještě se dostanu pod dvě hodiny. Takový mám cíl. To je můj sen. Přizpůsobil jsem tomu několik posledních týdnů a teď, teď neustoupím ničemu.

Samozřejmě, že už jsem nasadil knížku, která mi přesně říká, jak běhat, kolik a kdy. Další dva měsíce budou strmě drtit moji formu, natahovat nekompromisně kilometry. Krev budu cedit. Cíl. Ten je jen jeden, blíží se a já se zatím necítím jako maratonec. Jsem ve velmi dobré kondici, cítím, že to přišlo. >ta< forma, je tam. Běžím a necítím nic. Jen mi po zádech lítá elektrizující pocit, čisté endorfiny. Ještě si nedovedu představit, jak to dopadne v květnu, ale teď, teď to dopadne dobře. Hlavně ať to počasí trochu dopadne, já nerad běhám za deště, vážně nerad!

Svátek sportu

Metr u konce stříhání. O víkendu konečně vyrazím na sportlife. Tentokrát nejedu na slepo a musím toho oběhnout (a nakoupit) docela hodně. A možná víc než na cyklo část se těším na tu fitnes. Nutně musím rozšířit šatník o další funkční trika. Mám kritický nedostatek lehkých věcí na běhání. Snad budou nějaké slevy. Začal jsem se zaměřovat na věci se stříbrem. Je to mnohem lepší pro údržbu. No a především, jedna z mála akcí na které nebudou chlastači, kuřáci, lemráčcci a podobný společenský kvality.[MORE]

Běh v mechově

Tak nějak jsem opomněl zablogovat letošní největší běžecký zážitek. Před 14 dny jsem si v mechově celou jednu hodinu běhal s Milošem Škorpilem. Naprosto super člověk, jeho běžecký styl byl naprosto dokonalý. Úplně mě to namotivovalo. Bylo to takové pokecání při běhání. Jen jsme si povídali, on nám předával některá moudra a cesta plynula. Nádhera. S podivem se na běh sešlo, tuším pět lidí, a statisticky vzato, ufo, běhající slečna. No prostě úkaz. Taky mi změřili došlap a ukázalo se, že to není tak špatný, mírná pronace, na každé noze jinak. Každopádně doporučili boty s kontrolou došlapu v patní části. Ten týden, jsem zvládnul naběhat skoro padesátku.

Návrat do Londýna

A aby těch dobrých zpráv nebylo málo, před Vánoci se chystám opět navštívit Londýn, tentokrát na víkend a chci si to užít, na krev. V plánu, kromě běhání, mám především nákup levných běžeckých trik a když se mi to bude finančně rentovat, tak i nákup nového páru bot. Něco na ten letní maraton musím mít. Průměrně se tam ceny tohodle sortimentu pohybují o 40% levněji plus ty jejich cenový akce. Ráj. Dokonce se na prodejně dají boty zaběhat na páse. No jo, těším se.

9.týden – těžce nachlazen

Aktualizováno

Ufff. Právě jsem přiběhnul z pátečního okruhu a ještě celej mokrej musím sepsat myšlenky. Minulý víkend jsem chytnul nějake ten bacil. Spíš jen rýmu. Každopádně místo abych se vyležel doma, musel jsem v sobotu otestovat zimní tretry (110km) a v neděli v krátkým tričku celej den běhal po nákupech. Takže v pondělí jsem byl totálně nachrchlanej. Nálada nebyla ani na cestu do práce, natož posilku nebo běhání. Tak jsem do středy jen vydatně jedl vitamíny a bifteky a doufal v rychlé zotavení. Ve čtvrtek jsem to už nevydržel. Vyndal jsem ty nejlepší běžecký hadry co mám a vydal se do dalekých městských lesů. Hodilo to plynulých 80minut běhu. Vzdálenost netuším, nelze zpětně doměřit z mapy bo si nepamatuju, kudy jsem se motal. Čtvrtek bylo jasno, že rýma je pryč, a tak jsem dal dopoledne posilku a běhání, mírně kopce. Snažil jsem se dohnat zanedbaný týden, i když vím, že se to nemá dělat. Zastřelte mě! No a pátek. Před půl hodinou jsem doběhnul. Trasa opět neznámá, náhodná. Ale pozoooor, čas 1:40.. A to jsem se flákal kolem těch 5:50 – marathon tempo. Celý běh mi vrtalo, jak to vlastně ten voják mohl zvládnout. Já na maraton budu trénovat půl roku a on to dal. Prostě dal. To museli bejt hustý nabušenci.[MORE]

  • středa – 1:20
  • čtvrtek – 5,5km/30min
  • pátek – 1:40

O den později…

Ještě večír, po příjezdu domů, jsem zregeneroval (do sebe) asi tak půl lednice. Zakončil jsem to větším než malým množstvím sladkostí. Já tomu říkám superkompenzace energie, někdo by to nazval přežírání do noci. Důležitý je, že v sobotu jsem ráno vyskočil jako bych nic neběžel. To je rozhodně dobrá zpráva. Žádné utrpení při scházení schodů, nikde nic. Už když jsem běžel, jsem cítil naprostou pohodu, vyrovnanost, výkon. Kdybych nebyl durch mokrý a lehce vychlazený, klidně bych kroužil víc a déle. Počasí mě zradilo. Večerní zima. Ale už je na cestě běžecká bunda a i nějaký ty elasťáky. Cítím, že mám “formu”. Boty mě nikde netlačily, žádné puchýře, jako v bavlnce. Přesto jsem ohledně mojí obuvy lehce skeptický, není to prostě stopro. Až (jestli) bude nějaká slevová akce, zkusím nějaký model nakoupit. No a v sobotu jsem byl na celý odpoledne na kole. Ze začátku to trochu dřelo, ale to vždycky, když jedu do kopce. Mám nějakou bolavou šlachu, ale s kolem se to zatím snáší dobře.

Na netu jsem nááhodou zjistil, že v mechově je u gigáče společný běh s M. Škorpilem. Bude se tam měřit došlap a plno dalších věcí. A já budu u toho. Nevím jestli si na běh troufnu, přecijen to bude jiná liga :) , ale ten čas si na to udělám a rozšířím si obzory. Už jsem si udělal kolečko v kalendáři. A už jsem si podal přihlášku na půmaraton. Ha. Plán je jasný. V naprostém výkonostním nadhledu zdolat v březnu půlmaraton, zažít si tu atmosféru, nacvičit si běhání s davem a zvládnout euforii. No a potom, další dva měsíce pojedu trénink na celej, bez omezení. Poslední měsíc omezim (vysadím) posilku a minimalizuji kolo. A to by bylo aby nebylo.

Londýn, retrospektivně, 3.část

Dneska vytáhnu jen ty největší perly ze středy a čtvrtka a finíto.

Takže středa

Ráno jsem prošrábul oči před šestou. Dal sprchu a naprosto úžasnou snídani, ala all-inclusive english. Tousty, klobásy, fazole, mafiny, vše. Tam jsem narazil na nějakou Češku. Byla nějaká zpruzená českou vládou a pořád o tom mlela. Obsluhující byla sympatická Maďarka. Po super naládování jsem vzal mapu a vyšel do Hydeparku. Tam jsem civěl na veverky, obešel park a vrátil se směr práce. Tam se nic moc nedělo, rutinna, oběd jsem úspěšně vykonal v indickém buffetu (=sežer co můžeš).[MORE] Úplě jiné chutě a vynikající. Do šesté večerní zbývalo už jen kousek. Podivuhodně se mi přes noc přepnul mozek na english :) a dokonce jsem vnitřně skládal věty anglicky. Ta okolní kultůra působí rychle. Viděl jsem v centru jednoho pravého bikera. Jinak žádný zázrak.

Hned z práce jsem vyrazil metrem až k Tower Bridge, kde jsem zahájil večerní exkurzi města. Nasát atmosféru a pokochat se. Před mostem jsem narazil na obchod s cyklo, kde měli bohužel zavíračku. Jinak hodně slušný ceny. Většinou 30-40% levnější jak u nás. Pak jsem se motal od památky k památce, dělal rozmazaný fotky. Narazil jsem na tesco obchod s samooblužným placením. Krásný. Když jsem se motal kolem gigantický katedrály (st.P), tak se mě jedna místní slečna zeptala, jestli nevím kde bych našel “cosi”. Hej, jako sorry, ale to jako fakt netuším. Můžeme mrknout do mapy, já nejsem místní. Usmála se a pokračovala dál. Asi jsem se svojí brilantní větou (souvětím!) nezapůsobil :). Ožralých turistů jsem moc nepotkal. To není jak v Praze.

Celkově jsem nachodil víc jak šest hodin městem, křížem krážem všechny důležitý destinace. Dokonce jsem zašel na exkurzi do Tate Modern, ale bohužel, místní bodyguard mi velmi polopaticky oznámil, že se koná soukromý večírek a jestli nemám pozvánku, že smolík. Tak teda smolík. Po půlnoci jsem dorazil do hotelu, naprosto utahanej. Chcíp!

A čtvrtek

Ráno jsem vstal v pět hodin, místního času. Natáhnul běžezké hadérky a vyrazil do parku. Tam jsem hodinu a půl kroužil všemožně. To jsem napsal v samostatném článku. Celý den jsem byl jak na trní. Přecijen, odlétám. Před šestou večení jsem dorazil do odletové haly T5. Týpek u bezpečnostího vstupu si mě nejdřív měřil a pak mě vykázal. Hmm. Říkám si, průser. Tak jdu k informacím a tam vidím. Let zrušen. Tak takovejhle pocit jsem v životě ještě neměl. Co teď? V kapse pár liber, mobil vybitej. Kompletně v prdeli. Později jsem vyslech informace o zrušených 17 letech do celé Evropy. Fajnové. Kdybych věděl co mě čeká. Dalších 6 hodin jsem si vystál,vyseděl, vyležel frontu na British Airways infomace, kde mi velice slušně vysvětlili co se stalo, dali mi lístek na autobus, zařídili hotel a přerezervaci letenky. Když jsem trčel ve frontě stihnul jsem pokecat se všemi evropskými zeměmi. Když kolem chodili informátoři totálně jsem na jedný vyhořel. Asi tak třikrát se mi snažila něco svojí podivuhodnou britštinou sdělit, bohužel pro mě, použila nějaké zakuklené časové spojení a bůh ví co vlastně chtěla. Pak teda pochopila a zeptala se:” vy nevíte co dělat?” Já:”NE!” Ona:”tak čekejte ve frontě dál.” Lehce po půlnoci jsem přecpaný z večeře v hotelu usnul. Opravdu dlouhatánský den.

Pátek

Odlet byl kurva brzo, takže v pět jsem už byl vzhůru, snídal jsem a pak pelášil na autobus. Tentokrát terminál dva. Letím s ČSA. Zapeklitě jsem na informací podal dotaz, kam jako mám jít, když mám v ruce rezervačku. Moje otázka naprosto odrovnala obsluhu, která by si zasloužila nakopat do prdele. Jako informace žádný nedávali. Zvládnul jsem to. Z letadla si jen pamatuju výbornou českou housku s rozpečeným eidamem a jogurt. Pak jsem to nějak prochrápal. Tenhle prodloužený den nebyl vůbec špatný. Zkusil jsem zase jinou kuchyni, klasičtější snídani s cereáliemi. Celkově paráda. Musím se tam zase vrátit. Běhá se tam výtečně a jídlo taky parádní.

8.týden – rutina

Právě končí další týden (již osmý v řadě). Vlastně je tohle takový běžecký deník. Počasí předvedlo prvotřídní babí léto a tak jsem o víkendu jezdil na kole. V neděli jsem ale dost zlenivěl a místo kola jsem si šel zaběhat po okolních vesnicích. Týden jsem tedy začal nezvykle už v neděli.

  • neděla – 11km
  • pondělí – 2km
  • úterý – 5km
  • středa – 4km intervalově
  • čtvrtek – 1500m + 10km
  • pátek – 2km

Neděli jsem teda udělal[MORE] takové kolečko po vesnicích a dokonce jsem objevil parádní les. V pondělí jsem sotva chodil a tak jsem to moc nepřeháněl. Sice jsem dal 2,5km počítat si budu 2. Úterní cvičení už bylo v pohodě, jel jsem kvalitní kopec. Abych trochu zvyšil tepový rozsah. Středu jsem zopakoval, ale dal jsem si na páse “mystery trail” takže to chvíli byl kopec chvíli rovinka. Na závěr jsem dával kratší úseky na plnej knedlík. Vyšplhal jsem se až k 3:45/km. To je prozatím moje rychlostní hranice. A samozřejmě jen krátká trasa 400m. A pak přišel čtvrtek. Dopoledne jsem byl nějakej lemráčkovej a tak jsem po protažení v posilce zkusil zlomit rekord na 1500m. Tentokrát jsem běžel jako robot a zakončil s funěním na 6:08min/1500m. Pogratuloval jsem si k překonání sama sebe. Už mi zbývá jen 8sec stlačit a jsem na mojí magické hranici. Odpoledne jsem neměl dost a po splácání tabulky čookolády jsem si šel zaběhat po městě. Vydržel jsem cca tu hodinu běžet. Docela foukalo. Mírná zima. Potřebuju nějakej nefuk. V pátek jsem nebyl v kůži a tak jsem se jen tak trochu protáhnul.