Tag: výlet

Londýn, retrospektivně, 3.část

Dneska vytáhnu jen ty největší perly ze středy a čtvrtka a finíto.

Takže středa

Ráno jsem prošrábul oči před šestou. Dal sprchu a naprosto úžasnou snídani, ala all-inclusive english. Tousty, klobásy, fazole, mafiny, vše. Tam jsem narazil na nějakou Češku. Byla nějaká zpruzená českou vládou a pořád o tom mlela. Obsluhující byla sympatická Maďarka. Po super naládování jsem vzal mapu a vyšel do Hydeparku. Tam jsem civěl na veverky, obešel park a vrátil se směr práce. Tam se nic moc nedělo, rutinna, oběd jsem úspěšně vykonal v indickém buffetu (=sežer co můžeš).[MORE] Úplě jiné chutě a vynikající. Do šesté večerní zbývalo už jen kousek. Podivuhodně se mi přes noc přepnul mozek na english :) a dokonce jsem vnitřně skládal věty anglicky. Ta okolní kultůra působí rychle. Viděl jsem v centru jednoho pravého bikera. Jinak žádný zázrak.

Hned z práce jsem vyrazil metrem až k Tower Bridge, kde jsem zahájil večerní exkurzi města. Nasát atmosféru a pokochat se. Před mostem jsem narazil na obchod s cyklo, kde měli bohužel zavíračku. Jinak hodně slušný ceny. Většinou 30-40% levnější jak u nás. Pak jsem se motal od památky k památce, dělal rozmazaný fotky. Narazil jsem na tesco obchod s samooblužným placením. Krásný. Když jsem se motal kolem gigantický katedrály (st.P), tak se mě jedna místní slečna zeptala, jestli nevím kde bych našel “cosi”. Hej, jako sorry, ale to jako fakt netuším. Můžeme mrknout do mapy, já nejsem místní. Usmála se a pokračovala dál. Asi jsem se svojí brilantní větou (souvětím!) nezapůsobil :). Ožralých turistů jsem moc nepotkal. To není jak v Praze.

Celkově jsem nachodil víc jak šest hodin městem, křížem krážem všechny důležitý destinace. Dokonce jsem zašel na exkurzi do Tate Modern, ale bohužel, místní bodyguard mi velmi polopaticky oznámil, že se koná soukromý večírek a jestli nemám pozvánku, že smolík. Tak teda smolík. Po půlnoci jsem dorazil do hotelu, naprosto utahanej. Chcíp!

A čtvrtek

Ráno jsem vstal v pět hodin, místního času. Natáhnul běžezké hadérky a vyrazil do parku. Tam jsem hodinu a půl kroužil všemožně. To jsem napsal v samostatném článku. Celý den jsem byl jak na trní. Přecijen, odlétám. Před šestou večení jsem dorazil do odletové haly T5. Týpek u bezpečnostího vstupu si mě nejdřív měřil a pak mě vykázal. Hmm. Říkám si, průser. Tak jdu k informacím a tam vidím. Let zrušen. Tak takovejhle pocit jsem v životě ještě neměl. Co teď? V kapse pár liber, mobil vybitej. Kompletně v prdeli. Později jsem vyslech informace o zrušených 17 letech do celé Evropy. Fajnové. Kdybych věděl co mě čeká. Dalších 6 hodin jsem si vystál,vyseděl, vyležel frontu na British Airways infomace, kde mi velice slušně vysvětlili co se stalo, dali mi lístek na autobus, zařídili hotel a přerezervaci letenky. Když jsem trčel ve frontě stihnul jsem pokecat se všemi evropskými zeměmi. Když kolem chodili informátoři totálně jsem na jedný vyhořel. Asi tak třikrát se mi snažila něco svojí podivuhodnou britštinou sdělit, bohužel pro mě, použila nějaké zakuklené časové spojení a bůh ví co vlastně chtěla. Pak teda pochopila a zeptala se:” vy nevíte co dělat?” Já:”NE!” Ona:”tak čekejte ve frontě dál.” Lehce po půlnoci jsem přecpaný z večeře v hotelu usnul. Opravdu dlouhatánský den.

Pátek

Odlet byl kurva brzo, takže v pět jsem už byl vzhůru, snídal jsem a pak pelášil na autobus. Tentokrát terminál dva. Letím s ČSA. Zapeklitě jsem na informací podal dotaz, kam jako mám jít, když mám v ruce rezervačku. Moje otázka naprosto odrovnala obsluhu, která by si zasloužila nakopat do prdele. Jako informace žádný nedávali. Zvládnul jsem to. Z letadla si jen pamatuju výbornou českou housku s rozpečeným eidamem a jogurt. Pak jsem to nějak prochrápal. Tenhle prodloužený den nebyl vůbec špatný. Zkusil jsem zase jinou kuchyni, klasičtější snídani s cereáliemi. Celkově paráda. Musím se tam zase vrátit. Běhá se tam výtečně a jídlo taky parádní.

Londýn, retrospektivně, 2.část

Tak teda stál jsem v třípatrový hale letiště a čekal na kolegu, kterého sem nikdy neviděl a ke všemu měl spoždění. Naštěstí, láska na první pohled a už jsme se hrnuli do metra. V mozku zuřil krutý boj českých buněk s anglickejma. Ale docela jednostranná záležitost. Metro mají mrňavoučký. Když jsme zajeli do díry, tak začalo neskutečný vedro. A když se v jednom tunelu najednou souprava zastavila, tak to bylo teda něco. Horko, stěny nějakych deset čísel od vagonu, jako že mi malé prostory nevadí, tady jsem měl fakt nahnáno.[MORE] Pak už si jen pamatuju jak pracuju na nečem… neni důležité.

Pak, kolem třetí odpolední (CZ čas) se šlo na oběd. Už jsem vážně chcípal. Od brzkého rána vzhůru, 4hodiny spánku a bez jídla. Hned bych hodil čelo, ale nešlo to. Na jídlo jsme šli do nedalekého žracího centra. Byla zde ulice hustě osázená restauracema. Úplně všechny kategorie jídla. Zašli jsme do činského buffetu. Bufet totiž znamená, že zaplatíte paušál a můžete sežrat cokoliv chcete. Jooo, to je moje gusto. Asi jsem byl dobrá atrakce. Všichni se ládovali masem a já si na talíř naskládal několik druhů příloh a pár kousků masa. To jsem teda ještě dvakrát zopakoval, ale stejně jsem byl divnej. Většinou se jí jenom maso. Cenově nějakých 6 liber i s pitím.

Do večera jsem už odpočítával hodiny, poobědová únava byla ještě větší. Záchranou se stal jakýsi firemní kafomat, kam se zeshora strkaly pytlíky a zespoda to vytejkalo uvařený. hi-tek hračka. Napěněný kakao nebo kapučino chutnalo výtečně. Když bylo padla, tak mě kolega vytáhnul do centra na nějaký to jídlo :). Vlastně nejvíc si pamatuju z výletu jídlo. Šli jsme to do centra pěšky, tak jsem si mohl prohlédnout Piccadilly Circus v noci a podobné místní atrakce. Skončili jsme v jakémsi místním stejkhausu. Vypadalo to tam jako ve Východočeském divadle, ale s barovým pultem a bez závěsů :). K večeři byl nějaký kus vzácného bifteku s lehkou oblohou a hranolky. Maso lahoda. Před, při a potom jsem ochutnával místní nabídku piva. Klasické pivo mají hnusné, tmavé je tmavé a jablečné chutná jako mošt smíchaný s bohemkou. Jako poslední chod přinesla obsluha takový čokoládový ohřátý zákusek se šlehačkou a čokoládou. To bylo extražrádlo. Na to bych si zašel znova. Nebyl ale čas.

Pak jsem se s kolegou rozloučil a sám, statečně vyrazil domů. To bylo kolem půlnoci. Fakt hustá je stanice metra s výtahy. Chvíli jsem to nedůvěřivě pozoroval než jsem se rozhodl zkusit místní vertikální atrakci. A pak jsem už vysednul ve stanici u hotelu. Bohužel, jak byla tma, tak jsem nějak nemohl najít hotel a půl hodiny jsem pobíhal uličkama a hledal dírku do hotelu. Každá ulice vypadala stejně, já měl trochu vypito a hlavně jsem neměl adresu hotelu. Nakonec jsem teda našel. Uff. Dal jsem sprchu a lehnul. Chvíli jsem ještě čuměl na bednu, kde zrovna frčela kriminálka. V angličtině to docela šlo. Vypadalo to, že jsem konečně přepnul. Rozumnět už mi nedělalo problém. Jen mě z toho bolela šiška, jak jsem celý den motal kolečkama v mozku. Zítra jdu ráno na obhlídku běžecké trasy.

Londýn, retrospektivně, 1.část

Minulý týden se toho událo tolik, že nevím kde začít. Jak jsem avizoval, pracovně jsem odcestoval do Londýna. Mám plno rozmazaných fotek z mobilu, plno zážitků, asi to bude víc dílů.

Úterní ráno

Lehce vystreslej jsem se zresuscitoval kolem půl pátý ranní a jal se konat předletové přípravy. Hygiena, záchod, snídaně, n-násobná kontrola všech nutných dokladů, letenek atd. V pět už na mě čekal domluvený odvoz směr letiště. Dálnice skoro až za barák, takže to frčelo.[MORE]

Na letišti jsem už zůstal sám. Terminál 1 na Ruzyni je slušně veliká kráva. Chvíli jsem se rozdejchával, tápal halou, až jsem nakonec pochopil značení a dorazil k odletové tabuli. Tady jsem přečetl čísla budek pro check-in. To bylo v 6:50. U pultíku jsem nepochopil značení a stoupnul si do “fronty” buzines class ;). Za chvíli jsem už čekal v socka lajně. Tady na odbavení čekalo nějaký družstvo pádlařů, takže nikdo netušil jak odbavit pádla. A taky uber tlustá ženská na jezdícím sedátku. No nějak jsem těch 30 minut přežil a už jsem čekal další frontu na rentgenu. Tam to šlo hladce, nepípnul jsem. Dalších 15 minut čekání v odletové hale, před naloděním. A zhusta v 7:55 jsme začali couvat ze stojánky.

První let

Přikurtoval jsem se do sedačky a maximálně se snažil rozumět anglickému okolí. Nějak to moc nešlo, nebyl jsem přepnutej. Takže když kapitán něco povídal do repro tak to bylo takové “bla bla výška bude bla bla viditelnost dobrá bla bla”. Vedle mě seděl ostřílený manželský pár. Oba po dosednutí nafoukli svoje polšářky, dali klapky na oči a usnuli. Letadlo mezitím zarolovalo k odletu. Pak pilot najel na hlavní dráhu a už to svištělo. Chvíli jen lechtal motory a pak to sešlápnul. Zrychlení mustangu je proti tomu hovno. Trochu nečekaně mě to zamáčklo do sedačky. Za chvíli buch a byli jsme ve vzduchu. Tam mě už nic moc netrápilo, až na ty turbulence, když jsem koukal jak se třepe celý křídlo. Tfujtalbl. K jídlu byla docela hnusná bageta se sýrem a čímsi. K tomu zmrzlej pomerančovej džus. Přišlo mi divný, že je všechno takový nafouklý. Ale to tím tlakem. Po cestě bylo dost mraků, takže nuda. Na desátou jsme zakroužili párkrát nad pevnivou a dosedli. Vyhrabal jsem se z letadla. U výstupní kontroly jsem si všimnul, že tahle země je hodně multi-kulty. Žádné problémy nenastaly a teď stačilo počkat na kolegu z kanclu. Než dorazil, trochu jsem šmajdal po terminálu pět. Taková gigantická pixla ze skla a betonu. Hodně pěkný. Jestli se mi Praha zdála veliká, tak tohle bylo kurva velký. Navigační systém mají zmáknutý na jedničku a i naprostý retard (já) je schopen cokoliv najít. Doma by se mohli učit. Budova má několik pater, výtahy a tak. Nervozita byla pryč, letecké odpanění proběhlo úspěšně. Teď nějak udejchat tu english. Ale to bude v dalším díle.

Brno a kolo, jistě…

Zážitky z Brna jsem měl pořád v hlavě a nemohl jsem se zbavit pocitu nekonečného znudění z neustálého ježdění po rovině. Cítil jsem, že mě kolo přestává bavit. Taky jsem si uvědomil, že nechci ve sjezdu zhynout býdnou smrtí. Možná můj pud sebezáchovy je silnej. Tak jsem začal pokukovat po kategorii lepších bajků, který mi umožněj přes moji neschopnost sjet každej kopec širokodaleko (rozuměj, Kuňku). Nějakej pořádnej tank. Představa by byla. Ovšem vždy je to otázka financí. Nový stroj: barva černá, tečka. Možná bych uvítal kombinaci s nějakou voskovou barvou, ale vždy matný lak. Nesnáším ty ošklivý lesklý mrchy. Jinak co se jízdných vlastností týče, radši XC stroj, ať se na tom dá taky jezdit. [MORE]

Už delší dobu jsem jen tak do vzduchu mluvil, že si nějakýho toho fullíka půjčím. Většina světových značek nabízí v rámci testovacích dnů svezení zdarma nebo za směšný poplatek. Tak proč to nezkusit. Nápad byl vcelku logický. Pujčím si fullíka v pořádných horách ať můžu porovnávat. A Brno se ukázalo jako dokonalá lokace. Trasu jsem už projel na pevňákovi, bude s čím srovnávat. Volba jednoznačně padla na GT stroj. Teď už jen zvolit ten správný den a vyrazit na celodenní testride. A ten den byl právě dnes.

Kolem desátý jsem dorazil na prodejnu, sepsal nějaký ty formality a převzal si mazlíka. Nastavení v servise provedli na jedničku. První metry byly neuveřitelný. Připadal jako bych řídil tank, co tank, boeing. Gigantická 71cm řidítka a hodně přes dva palce tlustý gumy. To byl pocit. Hnedka jsem pokouřil nějaký ty obrubníky. Neuvěřitelná houpačka. Zadní stavba chodila naprosto úžasně. Žádný mlácení se. Pěkně se “houpat”. Bohužel chvála na přední pružení žádná nebude. Celý dojem to dost kazilo. Zvyknul jsem si na žehličku foxku a tenhle vergl mi moc neseděl. V terénu to nebylo lepší, ale jezdit se to dalo i tak obstojně.

Vyrazil jsem na vysílač, na vyhlídku. No prostě stejná trasa. Paráda. I ten hustosjezdík, kde jsem minule málem rakvil se stromem jsem projel bez vetších potíží. Doslova očarován jsem z brzd. Juicy5 mají digitální chod. To mi naprosto sedí. Celou cestu mě znervózňoval představec na jeden šroub. Viděl jsem to každou chvíli urvaný. Aby toho nebylo málo. Měl jsem čas a zajel jsem si ještě na přehradu, kde jsem zdolal tu prima stezkočást. Pak jsem zakousnul klobásu a dotlacil se do obchodu. Mimochodem, klobása překvapila, chuť výtečná.

Odevzdal jsem bike v neporušeném stavu. Nakoupil nějaký blbosti co budu potřebovat na novej stroj a zajednal si samostatnej rám. Nejdřív to vypadalo bledě, že nic nebude, nakonec se prodejce slitoval a přislíbil, že černej rám sežene. Příští týden bude připraven k odběru. Mít ho na krámě, odvezl bych ho sebou. To čekání mě zničí. Peněženka se dostává do spirály. To je teprve začátek …

Výlet se Zuzkou – Brno

Už to bude skoro 14 dnů co jsem navštívil o víkendu v Brně jednoho studenta a spolu jsme trochu zajezdili místní MTB atrakce. Trošku to trvalo, něž jsem sepsal zážitky. Musel jsem napsat skript na nahrávání obrázků do blogu. Přes sftp je to vopruz, a to nepočítám tu práci, při vytváření náhledů. Teďka jen uploadnu soubor, nastavím rozměry a je vymalováno.[MORE]

Sobota

Zpět k výletu. Vše začalo v sobotu ráno, kdy jsem zbalil potřebný vybavení a odjel na naádro. Ranním rychlíkem jsem se dokodrcal na hlavák do Brna. Následovala cesta směr Řečkovice. No co bych povídal. Pěkně hnusná cesta. Já nabalenej jak do -10 stupňů, venku už pařilo slunce a čekal mě několikakilometrový rovný úsek a do kopce. Na bajkovou akci jsem zakoupil nový gumy ať to pěkně jede. Časem se o nich trochu rozepíšu.

Ve vlaku se moje kolo vezlo s několika balíky s radioaktivním obsahem. Doufám, že mi nesleze lak, případně vlasy. Kolo ozářeno v 7:16 východoevropského času :)

To už na mě čekal Pavel. Proběhla nějaká snídaně a příprava trasy. Proaktivně s využitím nejmodernější technologie GPS. Já naplnil vak, namazal vlka … klasická příprava. A vyrazili jsme. Nějak nemám moc fotek z týhle části, no ale vím, že jsme si to zamířili na vysílač nad Brno. Ve 12 hodin jsme byli u něj. To byla ta oddechovější část dnešní trasy. Udělal jsem taky pár fotek mojí hlavy z ruky. Ty ksichty jsou super. Bylo vedro. Trochu větrno, ale žádný déšť. Za zmínku stojí vyhlídka S.K. Neumanna. Kde jsem provedl pár fotek nepublikovatelné kvality a chosal se nejzajímavějším pohledem z vyhlídky co jsem zatím viděl. Místní jistě potvrdí. Potom jsme pokračovali kamsi do lesů. Kde jsme dali brutální sjezd. Alespoň v mém měřítku. Já si to pěkně užíval a trochu jsem to přehnal s rychlostí a z nenadání se rovinka změnila v klesání jak sviňa. Do půlky to vypadalo dobře, v druhý části i přes snahu brzdit to ne a ne zpomalit. Párkrát jsem měl parádní adrenalinovej pocit, že sebou seknu do těch šutrů. Dokonce jsem se už viděl jak letím přes řidítka a v duchu jsem přemýšlel co si zlomím a dodřu. Úplný zastavení času. Vše běželo pomalu a pak cvak. Byl jsem za tím. Srdce aspon 200 tepů, nohy rozklepaný. V tomhle stavu jsem ještě potkal strom, kterej nechtěl uhnout z cesty. Na poslední chvíli jsem se o něj jentak lehce opřel ramenem. Zážitek na celej den. Nikdy více. Kdybych to tam položil, tak by to bylo špatný. A moc. Vidle ukázala, že umí taky plnej rozsah. Kvalita! :)

Víc toho nevím o tom kudy a kam jsme jeli. I přes moderní GPS navigaci jsme se moc hezky ztratili. Improvizací jsme to dotáhli domů. Vím jen, že jsme to hnali kolem nové letištní haly. Moc pěkná architektura. Potom celým centrem Brna, přes náměstí (zvláštní ztvárnění) a zase ten hnusnej rovnej úsek do Řečkovic. A kopec. Círka to dalo k 80km. Převýšení značné. Oproti domácím podmínkám.

Stihli jsme ještě nákup v místním X patrovém globusu. Kde jsem si dal párky v rohlíku a nakoupil regenerační žrádlo!

neděle

Po vydatném spánku jsem dožral co se dalo. Defakto jsem do sebe pohřbil jednu celou nutelu a vydatne zapijel vodou. Vyborně váže vodu a svaly se rychle plní glykogenem. Jasný, že bych dal radši nějaký koktejl s gainierem, ale tohle je taky dobrý. Po dohodě pro dnešek GPS zůstane doma. V plánu jsou brodíky západně od Brna. Aby to nebyla taková námaha, čekal na nás vlak do Náměšti nad Oslavou.

V duchu ranního rozjetí jsme dali cestu na nádro smrtelným tempem. Já byl sice v háku, ale na tacháči ke čtyřítce. Ve vlaku jsem byl splavenej jak kůň. Toť k mírnému začátku. No a konečně vysvětlím, kde jsem potkal Zuzku z nadpisu. Když jsme po hodině jízdy vysedli v Náměšti, hnedka jsem ji uviděl. Můžete jí vidět na fotce zleva. To bylo círka v 9:40. Odsud jsme se po červený motali do Velký Bíteše a neomylně mířili k údolí bílého potoka. Směr modrá značka. Bílý potok je zdejší velká atrakce plná mnoha brodíků. Je jich určitě víc jak desítka a některé jsou veeelmi hluboké. Potopit náby žádný problém. Pavel mě trochu vystrašil, když si mobil schoval do neprodyšného pytlíku. Jakoby čekal povodeň. To jsem ještě netušil jak úžasný je projíždět jeden brodík za druhým. Občas jsme předjeli vřískající turisty a topící se bikerky. No krása. V botách voda, krása. Po dvanácté hodině jsme dorazili na bikerské poutní místo. Šmelcovnu. Tam jsme namazali řetězy, dali půllitr kofoly a buřty.

Druhá část dne byla jen obyčejná šlapačka až k brněnský přehradě. Kde jsem zažil podruhé uchvacující pocit. Na vysluněném břehu, u skal projíždět schody a skály. No nádhera. Labůžo. Bikerky taky labůžo :) Dojmy z týhle trasy ani neumím sepsat. Od přehrady to bylo už městem kousek. Všude plno lidí. Pár fotek a konec.

ještě domů

Čekala mě ještě šťavnatá cesta na vlak. Brutální protivítr a vlak, kterej mi málem ujel. Potom ještě, když jsem přesedal mezi vlakama, tak mě nevzali do rychlíku a tak jsem dojel spěšňákem. Vlastní vagón. Víkend za pět hvězdiček. Zkazit se mi to snažili český dráhy, ale nedal jsem se.

černý čtvrtek

Ani nevím odkud začít. Jak je vidět, začalo naplno jaro a to je konečně také začátek mojí cyklosezóny. Nyní musím dostat fyzičku do své vrcholné formy. Soustředím se na množství kilometrů a pro zábavu a hlavně honbou za nastoupané metry jezdím pravidelně na kuňku. [MORE]

Nemám na tachometru ani první tisíc a už cítím, že letos je forma velmi, velmi nadprůměrná. Netuším, jestli za to může kratší zima, pravidelná zátěž v posilovně nebo snad ty různý doplňky stravy, které občas pravidelně užívám. Dokonce už se můžu chlubit letošními několika výjezdy na krátký rukáv a to znamená, že jsem se už pěkně opálil. Jsem v kategorii rychloopalovač, takže pár hodin slunka a hned je to vidět. Toho oného osudného týdne jsem byl každý den na několik hodin na kole včetně dlouhých víkendů. To znamenalo pár stovek kilometrů, které velice nelibě nesl sedací orgán. Největší peklo. Už jsem se těšil na ochlazení.

Zpět k dnešnímu výletu. Tento čtvrtek je zaručeně nejhorší za posledních x vyjízděk. Na oběd jsem se stavil doma a v záchvatu údržby jsem rozebral kazetu abych trochu vypucoval a dotáhnul závity a stihnul jsem ještě sundan a nasadit kliky bo po posledím výletu v tom jaksi vrzalokřupalo. To jsem si všimnul, že předek je nějaký ufouklý. No což. K večeru to fouknu a vyrazím.
Navečír jsem se navlíknul a u svojí oblíbené benzínky zjistil, že někdo šlohnul foukadlo. Parchanti debilní. Musel jsem si zajet k další benzince, kde měli sic divnej, ale funkčí systém. No a potom už hurá směr Koliba. V duchu jsem si počítal, že na každých 1000km připadá přibližně 25x kuňka a 2x Koliba, což by mohlo dát odhadem nastoupané 3km na tisíc ujetých. Do toho spadá taky pár výletů do želez. Než jsem vyjel z města, nějak se posrala přehazka a neřadila vůbec hezky. Teda spíš mě to děsně točilo, co jsem s tim proved při tý údržbě. Tak jsem pořád zastavoval a tunil šaltr. Zdetekoval jsem lehký vakl. To budu řešit jindy. Nějak to uběhlo rychle a v Hradci jsem zase šteloval. Stratil jsem zátku od řidítek a musel se vracet k poslednímu místu úpravy řazení, kde mi vypadla. No paráda. A finále. Z Hradce mi zpět foukalo do xichtu. Ale můžu si připsat na konto pěkný výlet.

nahoru, dolu a bláto

Celý minulý týden jsem rozcvičoval fyzičku, a protože počasí zatopilo mohl jsem každý den vyrazit na kolo. Užívat si první jarní kilometry v sedle. Po krátké zimě nejsem ani moc zdecimovanej a rychle se mi vrací letní forma. Typicky trochu trpí sedací oblast, ale to se za pár týdnů poddá. Nechtěl jsem si moc zamazat kolo, tak jsem po silnici dojel na Kuňku a zpátky. Tenhle kopec je jediná zábava v okolí. Rozhodně moje fyzička není na kopce stavěná, ale vyjet nahoru musím. Nastoupat co nejvíc, abych mohl později vyrazit do skutečných kopců.[MORE]

Narychlo odservisovaný stroj funguje jedna báseň, vidle pruží, přehazka přehazuje, brzdy brzdí atd. I když každý druhý den prší, na neděli se udělalo hezky, a tak jsem naplánoval letošní první velkovýlet. V létě vždy na celej den někam odjedu a za mnoho a mnoho kilometrů a hodin se vrátím. Pro jistotou jsem definoval přibližně neurčitou trasu o délce 60km. To by pro začátek mohlo stačit. Nejezdím s gps ani s mapou. Nejlepší je jezdit náhodně. Cestu jsem začal hnedka po obědě, abych měl dost energie na celý den :) . Žádný přežírání, to by mě mohlo zabít. Taky jsem po zimě zresuscitoval kejml a naplnil ho po okraj. Dehydratace je sviňa. Jako většinu výjezdů v tomhle roce jsem zahájil výstupem na Kuňku. To máme již po sedmé. Nadprůměrný počet lidí všude kam se podívám. Okem odborníka jsem zhodnotil situaci s větrem a potvrdil jsem směr další cesty. S internetem jsem před výjezdem konzultoval teplotu, vítr a déšť. Vítr by se měl točit, takže pojedu k Hradci a odpoledne se vrátím zpět.

Chtěl jsem se napojit na jednu prima lesní cestu, kterou jsem objevil na konci léta. Ovšem cestou na Holice jsem zahnul na takovou polní cestu a v domnění, že jedu dobře, jsem urazil hafo kilometrů. Když jsem zjistil, že jedu blbě – po podmáčeném poli, už nebylo cesty zpět. Bláto úplně, úplně všude. Nakonec jsem se po hodině dohrabal na silnici, zvládnul jsem jízdku potokem, kde jsem trochu čistil kolo. Potom jsem si držel směr na Kolibu. Letos poprvé. Z kopce do Hradce a zpět domů. Při návratu jsem to vzal zase na Kuňku, ale před kopcem jsem byl už totálně mrtvej. Morálka selhala a zatočil jsem to domů po stezce. Na ní jsem začal dupat jak smyslů zbavenej a při dojezdu na zdymadlo jsem měl takové malé křeče. Nohy bolely neskutečně.

Doma jsem jen zahodil kolo, okouknul ujeté kilometry (76km) a rychle do sebe nacpal dvě večeře. Pak jsem si šel odpočinout a probudil se za 14 hodin. Tepák ukazoval příjemné hodnoty, skoro jako bych byl ve formě. Ale to ještě potrvá, než budu schopen dát za den 100km a večír ještě zajít do baru.