Měl jsem dovolenou. Krátkou. Už měsíc dopředu jsem takzvaný TODO list úplně nacpal až k prasknutí. Nejsem rozhodně žádná lemra, která každou volnou chvilku tráví u televize a teplýho piva. Já si naplánoval tisíce kilometrů na kole (ehm), stovky běžeckých úspěchů, žádnou posilku, hodně programování a zároveň týden bez kompjůtru, nějaké plány na přestavbu, vykopat tamhleto, zabetonovat tohleto. No prostě na každý den, za jakéhokoliv počási, nějaká aktivita.
Počasí samozřejmě vůbec nevyšlo a tak jsem si řekl, že si aspoň v klidu polední posilky zaběhám.[MORE] Když teda žádný posilování, tak běhání. Týdenní limit, slušných 10 kilometrů v časové tísni považuju za dobrý výsledek. V úterý, přesně po půl roce běhání a nějakých 250km jsem si šel zaběhnout 10 kilometrů v kuse. Tohle číslo jsem považoval za jakýsi zlatý grál, vrchol mého sportovního snažení, významnou položku TODO listu.
Čemu říkám TODO list. Je to okoukané z počítačového světa. Tam se vytváří jakýsi seznam úkolů, které se musejí provést k dosažení nějakého cíle, výsledku. Já mám v hlavě podobný seznam, na kterém držím nejniternější touhy a úspěchy a plno obyčejných snů. Pořadí samozřejmě pružně měnín a rozšiřuju, podle toho, co zrovna letí za koníček. Kdysi dávno to bylo 1000km za rok na kole. Nedávno zařazená položka je deset tisíc. Někdy musím list sepsat. Takže sepsat list, musím dát do TODO listu.
Běžíme
Naskočil jsem na pás, rozený běžec. Nálada parádní. Motivace absolutní, hudba připravená. První zakolísání nastalo když jsem vkročil do posilky, kde mělo být prázdno. No nebylo. Bylo narváno. To mi lehce narušilo koncentraci. Nu což, zaběhnu to a všem vytřu zraky. Vzal jsem si pulsmetr, abych měl kvalitní, ten, feedback. Protáhnul jsem se a spustil pás. Prvních 10 minut jsem jen čvachtal, abych zahřál kolena a trochu se napumpoval, ou jee. A pak to přišlo. Spustil jsem pás na plný obrátky (rozuměj 5:40/km) a začal jsem plnit sen. S hudbou jsem se držel při zemi, abych se moc nepřehajpoval a nepřepálil začátek. Na konci druhého kilometru se mi srovnala tepovka na 150, přestal jsem dejchat jako kobyla v říji a pěkně vychutnával nosem. Do čtvrtého kilometru se nějak nic nedělo. Trochu jsem míchal tempo (od šílených 5:30/km po konzervativních 5:50/km), jinak nic dalšího. U pátého kilometru jsem měl jakýsi blok, dal jsem za běhu pixlu energeťáku a šplhal na šestý kilometr.
Vyměnil jsem obecnou hudnu za brutální mozkovýplach. Takže jsem kilometřík zaběhnul svižně, úplně euforickej pocit. Na sedmičce mě začalo píchat v boku. Tak jsem to rozdejchával. Už se o mě začínali pokoušet vnitřní hlasy. Ať to zabalím, odpočinu si. No nedal jsem se. Spustil jsem nejvíc brutální hecovačku, co mám v empétrojce a klusal jsem dál. Dokonce jsem zrychlil běhátko. Když mi naskočil devátý kilometr, měl jsem skoro vyhráno. Začalo mě hodně brutálně píchat v boku. Tak jsem zaujmul pozici starce a s úplně mělkým dechem jsem dobíhal do konce. Tahle poloha moc zdravá není, no ale přece to nevzdám. Přes mrtvoly až do cíle. Desítku jsem proťal za 58:14. Chtěl jsem to stihnout do hodiny a to se podařilo. Neskutečné se stalo skutečným. V cíli mě zaplavil nepopsatelný pocit. Od židle se to těžko popisuje, kdo nezažil, nepochopí.
Znovu a lépe
O dva dny později jsem dal desítku znova. Mezitím jsem dával kolo. Nový čas 57:11/10km. Aby se neřeklo, stihl jsem ještě ustanovit některé nové traťové rekordy. Především 7:17 na 1500 metrů. To dává nějakých 4:50/km to je aktuální strop mojí formy. Doufám, že se bude zlepšovat