Category: běh

Když jsi tlustej jako prase, tak prostě nechoď běhat. Tak by asi zněla poučka pro moje o 14 měsíců mladší já. Úpony, klouby a kosti to nenesli moc dobře, takže jsem jednoho listopadovýho dne nedoběhl. Prostě jsem se zastavil a už to nešlo dál.

Běhání je láska a musel jsem to vyřešit. Nohy fungují na kole. Ale do jara daleko. Takže jsem zvolil nástup do posilky. Nadšenej jsem z toho nebyl, ale když už tam teda začnu chodit, začnu zvedat váhy a srovnám si tělo, tam kde mělo vždy být. To co jsem nikdy neměl přestat dělat.

Mají tam eliptický šlapadla, takže to je super. Je to něco mezi chúzí do schodů, jízdou na kole ve stoje a chůzí. Intenzita je změnitelná. Takže to lze drtit celkem hodně.

Do jara 2017 jsem každý jeden den tam přišel, udělal hodinu kardia a potom doplňkově zvedal činky, jako za mlada. Návrat to byl pomalej, tělo slabý.

Pomalu jsem začal trochu běhat, ale fakt lehce aby se problém už žádný nevrátil. Bylo jisté, že žádný půlmaraton si letos nedám, ale běhat jsem mohl.

Tak jsem si 13.4 koupil gps hodinky a nějaký preparáty na klouby. A to byl nový začátek. Takže zbytek času jsem tedy každý den měl nejméně hodinu kardio (běh, kolo, eliptical) a k tomu aspoň 30 minut silový trénink. Zvládnul jsem i nějaký ty 5h+ výlety. Kondice perfektní. Naprostý zvíře.

Vo2Max mám na 52ml/kg/min. Desítka za 47minut. Půlmaraton zvládnu k 1:53. Trénink směřuju abych si zaběhnul na jaře půlmaraton pod 1:39:59. A bude to těžký, zatraceně těžký.

 

Jak se dalo čekat, nic nešlo jak jsem to naplánoval. Začátek září šel vlastně celkem dobře, jenže jak se zkracuje den, už to není takový labůžo vyběhnout za tmy. Chce to opravdu silnou vůli a samozřejmě večer jedou plošňáky, takže mi to kolidovalo i tam.

V neposlední řadě zaběhávám nový boty a tělo si nezvyklo a začalo mě nepříjemně “cosi” táhnout v levé noze, cítil jsem jak špatně došlapuji aby tělo podvědomě šetřilo tu chybnou část. Takže jsem defakto skončil. Na tyhle problémy je potřeba důsledně dohlížet, jak se to rozjede, může to bejt celkem dlouhej problém. Takže jsem vysadil a naštěstí bylo hezky, takže jsem nakládal kolo.

V mezičase jsem pořád nosil běžecký boty aby sme si na sebe zvykli a rozšlapali se.

Pak  jsem teda dostal ten koňskej nápad, chodit si zaběhat ráno, na lačno. Jako jo, moje ráno neni vaše ráno, takže to je běhání přibližně tak v 10 hodin. To je drobná výhoda samozaměstnavatele. Šel jsem na to zase zlehka, dal jsem 4,2km, prostě jakoby nanovo. Dopadlo to za 27:53.

24.9 jsem stejnou trasu zvládl za 26:17.  27.9 už to bylo za 25:52, 29.9 za 25:12 a poslední den měsíce jsem si zaběhl za 24:23 – 5:48min/km.

Je to indikátor, že by to chtělo delší trasu.  Pořád ještě tempo není takový jaký si ho pamatuji z minulosti (4:30min/km), pořád tam chybí ta lehkost, ale je to celkem jasný, když sebou musím tahat ten pytel tuku na těle. Na jaře budu jako vítr.

Negativem ranního běhání je celkem totální samota, nikde ani noha. Nemusím mít davy lidí kolem sebe, ale takhle je to celkem nuda. A běhám bez sluchátek, což je taky zvláštní, bo je na sport nosím pořád.

Sešel jsem z cesty.  Už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem běžel. Myslím, že poslední velká událost byl Berlínský maraton, kde už jsem to nechutně flákal, tloustnul jsem, netrénoval a tak. Pořád bylo na co se vymluvit. Bolesti kloubů, hodně práce a tak pořád dokola. Takže jak jsem si každej podzim říkal, nepřestávej běhat, na jaře to bolí, tak jsem prostě přestal úplně a už jsem neměl sílu začít znovu. Protože to vždycky kurva bolí.

Pak se to ještě víc zamotalo, přišla na svět dcera, přestěhoval jsem se do baráku, kterej jsem DIY upravoval, začal jsem se hodně soustředit na plosnaky.cz a sport celkově šel do prdele. No a já rád jím. Což je teda blbý, protože jsem přibral patnáct kilo. Dávno jsou ty doby, kdy jsem měl pod 80 a byl jsem jak srnka. Teď jsem zadejchaná smrt. Nějak šel život do spirály (=do prdele) a ve mě se to zlomilo. Takovýhle žití je k ničemu, chci se vrátit na vrchol, vrátit si formu z roku 2009-2010.

Začátek 2.0

Když jsem v 2008 začínal běhat, v únoru, trvalo mi to do srpna, než jsem zaběhl první desítku za 58:14. To mi v restartu běhání bohužel nehrozí. Celé jsem to začal už před několika měsíci, začalo venku teplo a mě to párkrát vytáhlo na kolo, to se mi naštěstí nikdy neomrzelo, jen jsem nenacházel dost času a prioritu. Takže jsem jezdil a pak jezdil víc, a pak jezdil ještě víc a začal směřovat jídlo.

První priorita tedy bylo srovnat si trochu aerobní level, vypracovat nějakou staminu a v neposlední řadě trochu zhubnout, abych si nekurvil kolena jakmile začnu běhat :-) a abych nevypadal jak Houmer když se zatřepe.  Takže tohle první období jsem úspěšně přežil, chtělo to hodně mentální motivace. Tak jsem oprášil staré maratonky a zjistil, že jsou vysmajdaný a zase je zahodil.

Naštěstí tu mám téměř nové záložní běhací boty, které mají cca 200km a jsou v idelní kondici. Běhám jen v mizuno a musím je nakupovat v UK, protože tady mají hovno. Maratonky jsou vždy Mizuno Wave Alchemy, už jsem měl tři ročníky po sobě a vždy perfektní. Teď obouvám Wave nexus 5, pomalá tlumená bota. A budu muset přikoupit, neni dobrý běhat v jedněch botách.

run-log

První běh jsem odkroutil před 2 týdny, cca. Celkem utrpení, tělo na běh není zvyknutý, takže jsem za prvé sotva doběhnul a za druhé další den chcípal jako bych běžel maraton. Zvládnul jsem skoro běžet 3km a časem lehce pod 9min/km.  Vždy dva dny volno a potom znovu, mám tu trasu 3,5km, převýšení cca 7m, to bude delší dobu základní trasa. Potřebuji se dostat do kondice, že to zaběhnu každý den pod 22 minut.

Poslední běh co jsem si dával měl 4,2km a byl v tempu 6min/km, takže takovej můj průměr. To je moje autopilot rychlost a celkem pohoda, už se cejtím na delší vzdálenosti. Ale k výkonům roku 2009 ještě mám daleko (2x maraton, 1x pulka)

plán

Plán je asi takovejhle. Buď budu každej den dělat ty 3,5km až do jara a nebo budu zvyšovat kilometráž až k 10km na běh.  Do jara bych chtěl  běhat týdně mezi 30-40km, takže 3-4 běhy týdně?. To by doufám mělo stačit abych se mohl postavit aspoň na půlmaraton a pořádně si to užít. Zkušeností mám z minulosti plno, je to díky tomu hodně snadný, když vím co tělo chce, jak se chová a co si můžu dovolit.  Zatím jsou trochu pozadu plíce, to mě limituje v rychlost.

V neposlední řadě jsme 21. století, takže je teď na trho hodně gadgetů, který pomáhají s motivací, ale tý mám naštěstí hodně. A budu občasně o tom psát blog, když to bude veřejně přiznaný, mám takovej ten pocit, že mám závazek.

Tak to je asi tak všechno a na jaře si v hlemíždím tempu můžem natrhnout prdel v závodě :D

Na start

Paradní letní počasí. Příjemná předstartovní atmosféra. Hodinu před startem jsem již trdlikoval mezi břehy Vltavy a simuloval rozcvičování. Dobře. Trochu natáhnout, trochu sprintování, otestovat nasazení bot a drhnutí oblečení. A hlavně!! otestovat střevní pochody. Byl jsem vcelku klidnej, na velkou jsem šel už ráno 4x. Nějaké föpa nehrozilo.

Na startovním čísle jsem měl E sektor, vcelku prestižní pozice. Podle měření jen dvě minuty od výstřelu do startovní čáry. Okolní ubersprinteři mě trochu děsili, ale co už. Stál jsem kousek mezi vodiči na 1:50 a 2hodiny.

Prásk

Po startu to šlo jako po másle.[MORE] První tři kilometry v pěkném tempu 5:10. Hned jak začalo pražit sluníčko jsem věděl, že jsem přepálil. No tak jsem se držel stínu a začal se šetřit. Vypadalo to dobře až do 9 kilometru. Tam jsem už nějak vůbec nemohl. Prostě to netáhlo. Velká žízeň a začínala bolest, odevšad. Začal jsem krizovat. No a tak jsem dokrizoval někam k 16km kde mě předběhnul balonek na 2 hodiny.

To je věc cti a osobní ješitnosti. Tak jsem zatnul a začal na to dupat. Balonek jsem dotahnul, srovnal tempo. Za kilometr jsem už věděl, že tohle tempo je moje smrt a cíl uvidím v sanitce. To se začali objevovat neštastníci na zemi, v křečích atakpodobně. Nasadil jsem sluchátka a pokračoval dál. Na dvacátém kilometru jsem byl před balonkem a tak nějak to vypadalo ok. Bohužel na poslední kilometřík začalo svítit, síly fuč a před posledním mostem si balonek na dve hodiny spočítal, že mu to na dvě nevychází a natáhnul krok.

A já ho natáhnul samozřejmě taky. A to ti povidám. To bylo tempo jak když sprintuju pro řízek a pifo. V půlce mostu jsem už viděl mžitky. Nevnímal jsem. Agonie. Všechny kontrolky na panelu blikají, to neustojím. Když přišla poslední zatáčka, tak už jsem na hodinkách věděl, že to je nějakých deset vteřit do konce. A to bylo sakra dlouhých deset. Čáru jsem protnul vteřinu po dvouch hodinách, naprosto bez jakýchkoliv pocitů. Jo vlastně jo.

V cíli

V cíli jsem se po chvilce zastavil, a snažil se zrušit vlastní smrt. Plíce jeli na 300%. Ucítil jsem teplo, a zvratky a to mě děsně natáhlo. Jsem myslel, že to tam otyčkuju. Motal jsem se cílovkou k jídlu, pití a medajli. Cpal jsem to do sebe a pomalu pochodoval. Za pár minut už mi bylo hej. Tak jsem vyšel z koridoru, trochu se protahovat, sedět na zemi a čumět do blba. Klasika. Pak zase jídlo, voda, hodně vody a šel jsem pro věci.

Převlíknout ve smradlavý převlíkárně, kde bylo aspoň padesát stupňů a pak zevlit do parku na lavičky. Konec příběhu.

Organizace standardně na slušný úrovni, v cílové tašce jsem čekal víc jídla. Banán, pomeranč a jedna musli, málo. Ta nová organizace předávek štafet byla oukej, nikde mi nikdo nepřekážel. Nejvíc mě nasrala sanitka, která očividně nikam nespěchala (na 7km?), ale jela pořád v koridoru s běžci, houkala jak čůrák a ještě vypouštěla smrady z cigára.

O víkendu se můžeme potkat na pražském PIMu. Letošní půlmaraton vypadá na pořádný pařák. Formu jsem ehm “naladil” a snad doběhnu do cíle nezraněn. Forman prostě stojí za hovno, jako nikdy předtím. Kilometry jakštakš zvládám, ovšem ta rychlost je úděsná. Když se dostanu pod dvě hodiny budu v cíli brečet jako mimino (protože vím, že to je mimo moje schopnosti). V cíli chci být za 2:10.

Prostě se mi nechtělo začínat s tréninkem a najednou už bylo hodně pozdě. K tomu jsem, samozřejmě neplánovaně!, přes vánoční svátky nakynul a tahat ty kila navíc je náročný. Ale co si stěžuju. Sám si nakládám, tak ať trpím.

14 dní od soboty se běží v Pardubicích. Tam se teda neukážu. Mají fakt dobrý gulášek v cíli, a ty koláče, mňam, ale prostě je to na mě moc blízko. Protože hned na začátku května si dám celej maraton, v Praze. Už třetí na tomto místě. Strašně mě mrzí, že jsem nestihnul/propásnul registrace na pařížský maraton a amsterodamský byl taky už uzavřený. Takže letos jenom jedeno :-(.

Ale to nevadí, o víkendech tahám mazlíka po kopcích. S novou sadou bowdenů jezdí jako splašenej a cejtím, že letos bude pořádná forma na kolo. Když počasí, práce, peněženka dovolí, zajedu si na dovolenou zabajkovat. Chtěl bych si zopakovat bajk po Rakousku. To byla naprosto bohémská dovolená. Sakra musím sepsat. TODO!

Tak to je asi tak všechno co jsem chtěl aktuálně říci. Hodně toho twítuju. Takovej mikroblog.

Update

Dneska (pátek) ráno jsem byl na otočku v Praze pro číslo a fajnový triko. Letos se trefili do mého zvráceného vkusu a zelené tričko je prostě bájo! A musím ještě dodat, že to bude bezvadně ladit s Nike tříčtvrťáky, které si hodlám natáhnout. Počasí vypadá excelentně, možná až moc sluníčka. Už to bude chtít opalovací krém. Já radši teplo.

Při vyzvedávání trička to bylo jentaktak. Fronta nepříjemně dlouhá, popadnul jsem tričko, smotal nový batůžek (letos se mi nějak nepozdává, minule byl větší :-) a utíkal jsem na vlak. A to doslova. Z nábřeží na hlavák jsem to dal maratonským tempem. Vlak už blikal a něž jsem dosednul už jel. Prostě na těsno.

Téměř s ročním předstihem jsem zacvakal startovné na maraton do Berlína. Je to gigantická akce, které se účastní limitní počet lidí. 40 tisíc. Termín se po naplnění uzavírá. Tak bacha na to.

Do Berlína na výlet

Od letního PIMu v Praze do Berlína zbývalo mnoho měsíců, a tak jsem stihnul onemocnět, výlečit si zničený nohy z běhání a celkově pěkně zlenivět a tloustnout. Start se konal 25.září 2010.[MORE] V neděli. Celé jsem to naplánoval tak, že z republiky odjedu v pátek. Přespím v Německu a v sobotu se budu aklimatizovat, vyzvednu si čísla a nějaké ty kochačky a v neděli to podrtím. A v pondělí kochačky a cesta domů.

Jak jsem si naplánoval, tak se stalo. Já neumím kváknout německy ani slovo, takže vcelku odvážný krok. Jel jsem bohužel sám. Poněvaď mám auto na plyn, první setkání s místní kuturou jsem schytal při čerpání plynu. Kombinace samočerpání, jiné koncovky, obsluhy co neumí ani slovo anglicky jsem si slušně zavařil. První čerpání – 30 minut. Od toho okamžiku už umím nějaká životně důležitá slovní spojení. Auto-gas :-)

Počasí překrásné. Sluníčko, teplíčko. Pátek byl parádní. Dorazil jsem po několika hodinách na okraj Berlína. Okouknul jsem místní dopravu, cenové relace, otevírčky obchoďáků a odjel jsem z města. Za městem jsem auto píchnul prdelí do lesa a schrupnul si do soboty.

Sobota – relax

Sobota už tak veselá nebyla. Chcalo a zima. Z mého kempu jsem se vrátil do města, zaparkoval. Koupil turistkartu na dopravu a frrr do centra. Nadzemka, podzemka. Šaliny, busy. Pěkný. Do centra asi tak pů hodiny. Počasí otřesný. Město v mlze. Musel jsem některé prohlídky vyškrtnout. I tak jsem stihnul plno pěkných a hsitoricky významných míst.

Večer zase do “kempu”, příprava na neděli a spát. To jsem tak zjistil, že nemám 3/4 oblečení a mám jen superletní kraťasy. To bude hrůza. Venku teploty kolem 10 stupňů. Vydatný bubnující déšť. Achjo.

Finále

V neděli zase chcalo. Doplácal jsem se na start, slušně vymrzlej. V hlavě mi pořád lítaly myšlenky, jestli to vůbec uběhnu. Přecijen jsem v přípravě běhal max 10km. Týdně max 30. No nebudu natahovat. Dal jsem to. Po výstřelu na startu začali neskutečný provazy vody. Asi tak od patnáctého kilometru krize, od dvacátého stěna. A dva kilometry před cílem to byl Mount Everest. Poslední kilometr, když jsem už viděl Brandenburgskou bránu, jsem to rval uplně na doraz. Pohled to musel bejt úchvatnej. Bolely klouby a svaly, ukrutně. Samozřejmě emoce famozní. Ta vlna chemikáilí v těle, když jsem dobíhal byla úžasná. Tělo jelo jak namazaný kostivalem. :-)

A to je všechno. Doběhl, přežil, mám vzpomínky. Po týdnu jsem se zotavil. Dostal brutální nachlazení, ale jinak pohoda. Už plánuju příští rok. Možná Francie, Itálie, Nizozemí… Kdo ví

Vzpomínek hafo. Jak jsem jel po dálnici přes dvěstě. Jak jsem s nákupním vozíkem chtěl nakupovat v privátním marketu. Jak jsem jedl nejlepší kebab ve svém životě. Jak jsem procházel největší obchodák na světě. …

Život dostal nečekaný směr a nebyl čas. Facebook se objevil a sežral mě. Ale už jsem procitnul a vracím se domů. Musím začít zapisovat svoje životní paměti. Je to nečekaně čtivé, plné hrubek. No prostě sexy-osobní blog.

Běhání je život

Po květnovém maratonu v Praze 2009 jsem neměl moc náladu na běhání. Zlobila kyčel, napuchlé šlachy. To mi bohudík vydrželo jen pár měsíců a potom jsem do toho naskočil nanovo. Zapsal jsem se na[MORE] košický maraton. Druhý nejstarší maraton na světě. A jak jsem naplánoval, tak se stalo. 4.10.2009 jsem si zaběhl v Košisích 42,2km za 4:13:39 (2:07:48+2:02:40)=6.01/km – 266. v kategorii. Město je nádherné. Závod na dvě kola trošku nudný, málo lidí na trati, běhá se kdejakejma prdelema. Organizace byla výtečná. Měl jsem hotel cca 200 od startu.

Košice

V pátek jsem z práce šel domů, vzal jsem bágl a nasedl na přímý noční vlak do Košic. Přes noc jsem se ve vlaku vyspal a ráno (v sobotu) dorazil do Košic. Vlezl jsem do hotelu. Prohlédl si město. Památky, trasu..všechno. Spal jsem v luxusním hotelu. V neděli jsem se zbalil, převlékl do běžeckého a cválal na start. Zaběhl jsem si hodně těžký závod s protivětrem (silným), v 11 stupních. V cíli jsem bezduše seděl několik hodin a vlastně jsem počkal na noční vlak do Pardubic. V pondělí ráno vlak dorazil a já z vlaku odešel rovnou do práce. Mazec největší. Rád na to vzpomínám. Bylo to vyčerpávající. Hrající fontána. Bezdomovci. Desetníky v McDonaldu. Achh.

Praha 2010

Bác. Rok se s rokem sešel a já si dal nejlepší běžeckou sezónu. Nejdřív PIM půlmaraton za 1:44:48. Prostě forma jako řemen. Běhal jsem od ledna každý den desítku i víc. Ještě než jsem nastoupil na maraton, otestoval jsem se na pardubickém půlmaratonu a čas 1:43:28 potvrdil trvající formu. V Květnu následoval PIM maraton ve stejném duchu. Sice mě trochu trápili svaly a nějaké drobná běžecká zranění, i přesto jsem maraton zaběhl s lehkostí. Počasí přálo. Vítr mírný, slunce zamračené. Čistý čas ukazoval 3:53:13. Oficiální byl za 3:58. V cíli jsem brečel jak malej kluk. Ty emoce neuvěřitelně silný. Bolest, radost, hrdost. Masakr.

Hodně jsem běhal a na kolo neměl moc čas. Přesto mám několik parádních zážitků, které musím v retrospektivě napsat v dalších postech. Těšte se, Rakousko, Německo, Polsko.