Je to tak. O víkendu (28.3.2009) jsem postavil na start mého prvního půlmaratonu. První test v mé běžecké kariéře :-) Splěnění snu. Ale pěkně popořadě.
Na start
Tichem zabzužel budík a to byl jasný signál otevřít oči. Bleeeeeh. Šest hodin. Rychle vstát, zkontrolovat vybavení, trocha snídaně, hygiena, toaleta! a šup do auta. Hmm, hlavně opatrně. Mám v prdeli brzdy. Střih. Z auta do vlaku. O půl osmé přirážíme na hlavák. Teď trocha snídání a šup směrem Rudolfinum. Dal jsem si pudinkové šátečky. Panečku. Na ty se poběží.
U Rudolfina bylo docela živo, stavěli stany a zátarasy. Celkově byla zima a tak nějak mrholivno. Vyzvedl jsem si startovní číslo[MORE], tašku a tričko. Triko moc pěkné, trefili se do mé barevné palety. Trochu jsem zevloval po okolí a vychutnával ty atletický panoramata. Potom jsem se vydal hodit si bágl (obrovský) do úschovny, teda převlíknout a bágl do úschovny. A zase zpět. Staromák jsem tedy viděl minimálně čtyřikrát. V 11 jsem znovu dorazil na start. Tentokrát už všude velmi aktivně pobíhali běžci. Nasadil jsem číslo a zařadil se do davu. Mírná nervozita. Trochu jsem se protahoval a potom si vystál frontu na záchod. Pro jistotu. Když bylo hotovo, doladil jsem oblečení a tkaničky a dal jsem most, tam a zpět. Vydatně jsem protahoval a čekal, kde se zjeví nějaké ty balónky s vodiči.
Když jsem objevil svůj balónek, byl jsem už v klidu. Ještě jsem šel klusat. Cítil jsem se strnule. Nejdřív jsem chtěl běžet na 2:00 balón, ale nakonec jsem zvolil 2:10. Těžko ten start odhadnout, jak to půjde. Radši se budu držet zkrátka.
Hup na start
Ve dvanáct to šlo ráz na ráz. Stojím v davu a čekám až se to zažne hýbat. První chybu jsem udělal, když jsem si stoupnul moc na konec. No hlavně neztratit balónek. Moji vodičku. Děsím se chvíle, až se rozeběhne, vypadá strašlivě nabušeně. Vidím to bledě. Po třech minutách se dav už plynule plouží ke startovní čáře. Bum, a jsem tam. Start. V pozadí hraje Vltava, mačkám stopky a šlapu na plyn. Dav bleskurychle nasazuje tempo. Naprosto neuvěřitelná atmosféra. Vlna endorfinu dorazila. To není vlna, to je příboj, hovno, to tsunami jak prase. Bez dýchání běžím přes řeku. Nepotřebuju to. Chemie v těle všechno řídí. První zatáčka, běžci okolo mě se míhají. těžko říct, jestli mě předbíhají nebo já je. Je to zmatek.
Uff. Pět minut běhu za mnou. Hledám své vodicí balónky. Kouknu do dáli a vidím, malilinkaté oranžové balónky. A sakra. Jak se to mohlo stát. Nějak jsem to nepohlídal. Dalších deset minut dotahuji ztrátu. Jazyk na vestě. Trochu jsem přepálil. Ale už mám balónky zase po boku. Držím si tempo. Takhle jsem si to nepředstavoval. Cvak. První občerstvení. Zmateně beru kelímek s vodou a celý si ho za běhu rozlívám po obličeji a vestě. Beru další a zastavuji. Dojdu až k jonťákům, kde beru kelímek a pomalu začínám klusat. Musím trénovat s kelímky. Škoda času. Běžím. Věc nečekaná se stává. Kde se vzalo, najednou slunce. A pálí jako čert. Okoloběžící odhazují mikiny, bundy. Občas je vidět naháč. Kochám se krajinou a kulturními materiály. Vcelku to ubíhá. Někoho se chytím a chvíli jedu s ním. Zdá se, že začínám zrychlovat a předbíhám. To už je skoro desítka. Čas je parádní.
To sluníčko hodně pomáhá. Naprosto mi vyhovuje pořádná sauna. Možná pro ostatní trenýrkáře vypadám divně, ale v zimních hadrech se mi běží skvěle. Pořádně mi fajruje kotel. Občerstvení na desítce je hodně v centru města. Zvedám kolena, švihám nohama, kroutím bokama :-) .. co bych pro diváky neudělal. Moc pěkně povzbuzují. Hlavně cizinci. Opět hodně piji a dolňuji lahvičky. Dehydratace je svině. Míchám jonťák s čajem a vodou a exuji. Běžím. Už je hodně vedro, kilometry lítají. Čeká mě smyčka pod nuselák. To ještě nevím, koukám v protisměru na občerstvení. Mlask. Na otočce je to takové liduprázdné. Kochám se aspoň mostem. Je to technický skvost. Tam taky vidím několik mrtvolek a sanitku. Brrr.
Taky potkávám (nebo oni mě) strašlivě sýpající běžce. Už mám párádní tempo. Odhadem určitě 11km/h. Prostě moje optimum. Nohy nebolí, plíce nepíchá. Kondice 100%. Prostě raketa. Začínám si uvědomovat, že jsem mohl trochu víc přidat na začátku. Mám na to. Buch patnáctka a pití. Hodně piji, málo stojím. Škoda ztrácet čas. Dorazím se v cíli. Od patnácky to moc neběží. Tempo slušné, ale je to nudná krajina. To až od osmnáctky to sviští. Vidím zase na centrum a tak protahuji krok.
cíl
V duchu se už vidím v cíli. Taky mě trochu tlačí čas. MUSÍM se dostat do cíle pod dvě hodiny. Jedna tsunami za druhou. Běžím jako srna. Devatenáct, dvacet. Fííííí. Hukot. Poslední kilometr rozepínám vestu a jedu úplně na krev. Už nemusím šetřit. Už to dám. Když vbíhám na most sprintuju (v rámci možností) jako šílenej. Vidím cíl. Asi mi to utrhne plíce. Já to dokázál. V hlavě mám radu: “usmívej se, fotí tě!” Šklebím se na plnej knedlík a vbíhám na koberec. Přece nevadí, že jsem o hodinu pomalejší než vítěz. Já to dokázal! A dokonce jsem to dokázal ve vysněném čase. Čistý čas pod dvě hodiny, hrubý čas nad dvě. Počkám na oficiální měření.