Už je to tak, odměřuji poslední desítky hodin do mého prvního, premiérového startu na delší trati, závodě s kvalitní a početnou účastí. Konečně se promítne každá minuta mého snažení, každá kapička potu, a já zvítězím nad sebou samotným a doběhnu. NÉÉÉ! Já doběhnu a ještě se dostanu pod dvě hodiny. Takový mám cíl. To je můj sen. Přizpůsobil jsem tomu několik posledních týdnů a teď, teď neustoupím ničemu.
Samozřejmě, že už jsem nasadil knížku, která mi přesně říká, jak běhat, kolik a kdy. Další dva měsíce budou strmě drtit moji formu, natahovat nekompromisně kilometry. Krev budu cedit. Cíl. Ten je jen jeden, blíží se a já se zatím necítím jako maratonec. Jsem ve velmi dobré kondici, cítím, že to přišlo. >ta< forma, je tam. Běžím a necítím nic. Jen mi po zádech lítá elektrizující pocit, čisté endorfiny. Ještě si nedovedu představit, jak to dopadne v květnu, ale teď, teď to dopadne dobře. Hlavně ať to počasí trochu dopadne, já nerad běhám za deště, vážně nerad!