Maraton v Berlíně 2010

Téměř s ročním předstihem jsem zacvakal startovné na maraton do Berlína. Je to gigantická akce, které se účastní limitní počet lidí. 40 tisíc. Termín se po naplnění uzavírá. Tak bacha na to.

Do Berlína na výlet

Od letního PIMu v Praze do Berlína zbývalo mnoho měsíců, a tak jsem stihnul onemocnět, výlečit si zničený nohy z běhání a celkově pěkně zlenivět a tloustnout. Start se konal 25.září 2010.[MORE] V neděli. Celé jsem to naplánoval tak, že z republiky odjedu v pátek. Přespím v Německu a v sobotu se budu aklimatizovat, vyzvednu si čísla a nějaké ty kochačky a v neděli to podrtím. A v pondělí kochačky a cesta domů.

Jak jsem si naplánoval, tak se stalo. Já neumím kváknout německy ani slovo, takže vcelku odvážný krok. Jel jsem bohužel sám. Poněvaď mám auto na plyn, první setkání s místní kuturou jsem schytal při čerpání plynu. Kombinace samočerpání, jiné koncovky, obsluhy co neumí ani slovo anglicky jsem si slušně zavařil. První čerpání – 30 minut. Od toho okamžiku už umím nějaká životně důležitá slovní spojení. Auto-gas :-)

Počasí překrásné. Sluníčko, teplíčko. Pátek byl parádní. Dorazil jsem po několika hodinách na okraj Berlína. Okouknul jsem místní dopravu, cenové relace, otevírčky obchoďáků a odjel jsem z města. Za městem jsem auto píchnul prdelí do lesa a schrupnul si do soboty.

Sobota – relax

Sobota už tak veselá nebyla. Chcalo a zima. Z mého kempu jsem se vrátil do města, zaparkoval. Koupil turistkartu na dopravu a frrr do centra. Nadzemka, podzemka. Šaliny, busy. Pěkný. Do centra asi tak pů hodiny. Počasí otřesný. Město v mlze. Musel jsem některé prohlídky vyškrtnout. I tak jsem stihnul plno pěkných a hsitoricky významných míst.

Večer zase do “kempu”, příprava na neděli a spát. To jsem tak zjistil, že nemám 3/4 oblečení a mám jen superletní kraťasy. To bude hrůza. Venku teploty kolem 10 stupňů. Vydatný bubnující déšť. Achjo.

Finále

V neděli zase chcalo. Doplácal jsem se na start, slušně vymrzlej. V hlavě mi pořád lítaly myšlenky, jestli to vůbec uběhnu. Přecijen jsem v přípravě běhal max 10km. Týdně max 30. No nebudu natahovat. Dal jsem to. Po výstřelu na startu začali neskutečný provazy vody. Asi tak od patnáctého kilometru krize, od dvacátého stěna. A dva kilometry před cílem to byl Mount Everest. Poslední kilometr, když jsem už viděl Brandenburgskou bránu, jsem to rval uplně na doraz. Pohled to musel bejt úchvatnej. Bolely klouby a svaly, ukrutně. Samozřejmě emoce famozní. Ta vlna chemikáilí v těle, když jsem dobíhal byla úžasná. Tělo jelo jak namazaný kostivalem. :-)

A to je všechno. Doběhl, přežil, mám vzpomínky. Po týdnu jsem se zotavil. Dostal brutální nachlazení, ale jinak pohoda. Už plánuju příští rok. Možná Francie, Itálie, Nizozemí… Kdo ví

Vzpomínek hafo. Jak jsem jel po dálnici přes dvěstě. Jak jsem s nákupním vozíkem chtěl nakupovat v privátním marketu. Jak jsem jedl nejlepší kebab ve svém životě. Jak jsem procházel největší obchodák na světě. …

Restart blogování, Pan “maraton”

Život dostal nečekaný směr a nebyl čas. Facebook se objevil a sežral mě. Ale už jsem procitnul a vracím se domů. Musím začít zapisovat svoje životní paměti. Je to nečekaně čtivé, plné hrubek. No prostě sexy-osobní blog.

Běhání je život

Po květnovém maratonu v Praze 2009 jsem neměl moc náladu na běhání. Zlobila kyčel, napuchlé šlachy. To mi bohudík vydrželo jen pár měsíců a potom jsem do toho naskočil nanovo. Zapsal jsem se na[MORE] košický maraton. Druhý nejstarší maraton na světě. A jak jsem naplánoval, tak se stalo. 4.10.2009 jsem si zaběhl v Košisích 42,2km za 4:13:39 (2:07:48+2:02:40)=6.01/km – 266. v kategorii. Město je nádherné. Závod na dvě kola trošku nudný, málo lidí na trati, běhá se kdejakejma prdelema. Organizace byla výtečná. Měl jsem hotel cca 200 od startu.

Košice

V pátek jsem z práce šel domů, vzal jsem bágl a nasedl na přímý noční vlak do Košic. Přes noc jsem se ve vlaku vyspal a ráno (v sobotu) dorazil do Košic. Vlezl jsem do hotelu. Prohlédl si město. Památky, trasu..všechno. Spal jsem v luxusním hotelu. V neděli jsem se zbalil, převlékl do běžeckého a cválal na start. Zaběhl jsem si hodně těžký závod s protivětrem (silným), v 11 stupních. V cíli jsem bezduše seděl několik hodin a vlastně jsem počkal na noční vlak do Pardubic. V pondělí ráno vlak dorazil a já z vlaku odešel rovnou do práce. Mazec největší. Rád na to vzpomínám. Bylo to vyčerpávající. Hrající fontána. Bezdomovci. Desetníky v McDonaldu. Achh.

Praha 2010

Bác. Rok se s rokem sešel a já si dal nejlepší běžeckou sezónu. Nejdřív PIM půlmaraton za 1:44:48. Prostě forma jako řemen. Běhal jsem od ledna každý den desítku i víc. Ještě než jsem nastoupil na maraton, otestoval jsem se na pardubickém půlmaratonu a čas 1:43:28 potvrdil trvající formu. V Květnu následoval PIM maraton ve stejném duchu. Sice mě trochu trápili svaly a nějaké drobná běžecká zranění, i přesto jsem maraton zaběhl s lehkostí. Počasí přálo. Vítr mírný, slunce zamračené. Čistý čas ukazoval 3:53:13. Oficiální byl za 3:58. V cíli jsem brečel jak malej kluk. Ty emoce neuvěřitelně silný. Bolest, radost, hrdost. Masakr.

Hodně jsem běhal a na kolo neměl moc čas. Přesto mám několik parádních zážitků, které musím v retrospektivě napsat v dalších postech. Těšte se, Rakousko, Německo, Polsko.

Tak přeci – Maraton

Dlouhý víkend a sluníčko mě docela nadchlo. Kolo už mi zase jezdí (sem ho trochu zlomil) a tak jsem místo běhání trávil předmaratonem poslední dny na kole. V pátek jsem si dojel vyzvednout číslo a potom jezdil v kopcích za Prahou. V sobotu jsem regeneračně skotačil pro změnu v kopcích – to jsem si dal. Bláto bylo. Fuj. No a v neděli. Oblékl jsem si “sváteční” triko a šortky a vyrazil ranním vlakem na start.[MORE]

Přes měsíc a půl jsem neběhal, a tak jsem si v duchu říkal, že by bylo dobré, alespoň doběhnout do cíle. Sedm hodin na limit bych mohl stihnout. Když to půjde. Ovšem, když jsem se dobelhal na startoviště, atmosféra byla výtečná. Začal jsem přemýšlet, že bych mohl aspoň šest hodin urvat. Aspoň. Převlékl jsem se, odevzdal baťůžek, vystál frontu na hajzlíky (15min) a pak už rozklus. To bylo 15min před startem. Asi tak tři minuty jsem klusal kolem kašny a pak se rozhodl trochu ty prkna propružit. Za minutku bylo hotovo. Co bych hrotil, tempo bude lidové až nulové.

Start

Po výstřelu se samozřejmě nic nehýbalo, a tak jsem svoji prognózu rychlosti přehodnotil na balónek pěti hodin. Pan Škorpil je záruka dobrého zaběhání. Startem jsem probíhal v sedmé minutě závodu. Pomaloučku jsem rozehříval klouby. Něhrotit. V desátem kilometru jsem zkotroloval časy a s údivem jsem zjistil, že máme tempo spíš k 4:30. Nedalo se než souhlasit. Všechno drží, tělo poslouchá, vedro snesitelné. Občerstvovačky hustě po trati, banány, houbičky, pití. Spokojenost největší. Rozhodl jsem se, že to dám – za jakoukoliv cenu – na krev. Nastavil jsem se na tempo a jel si svoje.

U osmnáctýho kilometru začala taková menší krize. Počítal jsem v duchu, kolik že to ještě musím odběhnout a strašlivě mě to demotivovalo. Už mě pěkně táhly neprotažené svaly. Stehna. Ale puchýře ani náznakem. K otočce na půlmaratonu jsem dobíhal v euforické náladě. Užíval jsem si to. Návrat do centra skoro až od baranďáku byl hnus fialovej. To mi to moc neběželo. Ale naproti mě běželi pomalejší lemráčci a to se mi náramně líbilo. To dokáže nakopnout.

Blik. Ukazatel třicítky jsem proletěl a odhadem spočítal, že to prozatím stíhám. Dokonce jsem měl dost energie a začal jsem trošku zrychlovat. Nemohl jsem ale trefit nějakého spoluběžce, co by měl stejné tempo. Všichni zastavovali nebo běželi moc pomalu. Hodinku jsem se držel modrého trika tragéd týmu. To bylo příjemné. Na třicátém pátem jsem už věděl, že nohy vydrží. Dupal jsem jako smyslů zbavený. Už abych byl v cíli.

U cedule čtiřiceti kilometrů jsem cítil půchýř, necítil svaly a věděl jsem, že to dám. Běžel jsem na “výpary”. Slunce začalo nepříjemně vařit a já do toho dupal co to šlo. Už abych tam byl. V cíli. Když jsem nabíhal na posledních 400 metrů, úplně mě ta atmosféra zničila. Všude kupa fandících lidí, halekání cizinců, burácení hudby. Já už ani nedýchal. Už nebylo potřeba. Ať si klidně v cíli zkopabuju, tohle je moje vteřina! Na hodinkách jsem naměřil 4:25:03 start/cíl. Nepopsatelná životní zkušenost. Za devět měsíců z lemráčka/neběžce na maratonce. Boty na běh už nejsou boty na běh, už to jsou “moje maratonky”. Splněné předsevzetí.

Den poté

Po doběhu jsem trošku protahoval a už najistotu věděl, že tahle bolest jentak neodejde. A taky že jo. Večer jsem po zahřátí udělal poctivé protahování a dal si studenou sprchu. Do postele jsem upadl jen díky gravitaci. Ráno to bylo velmi luxusní. Nohy úplně na kaši. Svaly mrtvé, šlachy natažené, klouby ztuhlé. Dobelhat se ze schodů dolů a po schodech nahoru naprosto horolezecký zážitek (4.patro). Sednout na záchod je taky náročná operace. Hej, a prej si dejte 5km běhu pro regeneraci. Ten kdo tohle napsal asi upad. Dneska budu chodit, to bude stačit. Regenerovat jsem se naučil už z kola, tak doufám, že do týdne budu vcelku použitelný a do měsíce zmizí poslední svalové trauma :-). Běh je krásný sport.

Poslední zápisek o běhu

Už neběhám, víte? Nevíte. Po půlmaratonu všechno vypadalo parádně. Najel jsem na trénink s cílem zaběhnout maraton pod 4 hodiny. Jenže tři týdny a začal mě píchat kyčel, koleno, sval. No prostě hrůza. Trvalo to týden, druhý. Nechal jsem to odpočinout. A ono z toho nic není. Pořád to bolí. Je to škoda. Naštěstí na kole jezdit můžu a tak prostě neběhám a jezdím na kole.

Vlastně nejezdím. Urval jsem patku a tak jsem několik týdnů čekal na novou. A mezitím jsem teda jen navštěvoval fitko. Rozhodně mi prospělo odstěhovat se z baráku a zažít bydlet sám. Přecijen to noční vyžírání ledničky mi moc neprospívalo. Na druhou stranu už nejezdím každý den hodinku do práce a tak mi chybí pohyb. Naložil jsem si teda redukční dietu, abych srazil váhu před maratonem a nemusel se tahat s tukem. Když teda jsem zkriplenej a nemůžu sportovat, aspoň budu hubnout. A taky že jo. Podařilo se mi srazit slušné 3kg za cca měsíc. Žádná voda, jen kvalita. Stačilo vysadit sladké a omezit přežírání :-). Až se mi vrátí běžecké schopnosti, budu se snažit srazit váhu na finálních 75kg. To by mělo být optimální pro běhání. A na kole to určitě taky půjde poznat.

Můj půlmaraton

Je to tak. O víkendu (28.3.2009) jsem postavil na start mého prvního půlmaratonu. První test v mé běžecké kariéře :-) Splěnění snu. Ale pěkně popořadě.

Na start

Tichem zabzužel budík a to byl jasný signál otevřít oči. Bleeeeeh. Šest hodin. Rychle vstát, zkontrolovat vybavení, trocha snídaně, hygiena, toaleta! a šup do auta. Hmm, hlavně opatrně. Mám v prdeli brzdy. Střih. Z auta do vlaku. O půl osmé přirážíme na hlavák. Teď trocha snídání a šup směrem Rudolfinum. Dal jsem si pudinkové šátečky. Panečku. Na ty se poběží.

U Rudolfina bylo docela živo, stavěli stany a zátarasy. Celkově byla zima a tak nějak mrholivno. Vyzvedl jsem si startovní číslo[MORE], tašku a tričko. Triko moc pěkné, trefili se do mé barevné palety. Trochu jsem zevloval po okolí a vychutnával ty atletický panoramata. Potom jsem se vydal hodit si bágl (obrovský) do úschovny, teda převlíknout a bágl do úschovny. A zase zpět. Staromák jsem tedy viděl minimálně čtyřikrát. V 11 jsem znovu dorazil na start. Tentokrát už všude velmi aktivně pobíhali běžci. Nasadil jsem číslo a zařadil se do davu. Mírná nervozita. Trochu jsem se protahoval a potom si vystál frontu na záchod. Pro jistotu. Když bylo hotovo, doladil jsem oblečení a tkaničky a dal jsem most, tam a zpět. Vydatně jsem protahoval a čekal, kde se zjeví nějaké ty balónky s vodiči.

Když jsem objevil svůj balónek, byl jsem už v klidu. Ještě jsem šel klusat. Cítil jsem se strnule. Nejdřív jsem chtěl běžet na 2:00 balón, ale nakonec jsem zvolil 2:10. Těžko ten start odhadnout, jak to půjde. Radši se budu držet zkrátka.

Hup na start

Ve dvanáct to šlo ráz na ráz. Stojím v davu a čekám až se to zažne hýbat. První chybu jsem udělal, když jsem si stoupnul moc na konec. No hlavně neztratit balónek. Moji vodičku. Děsím se chvíle, až se rozeběhne, vypadá strašlivě nabušeně. Vidím to bledě. Po třech minutách se dav už plynule plouží ke startovní čáře. Bum, a jsem tam. Start. V pozadí hraje Vltava, mačkám stopky a šlapu na plyn. Dav bleskurychle nasazuje tempo. Naprosto neuvěřitelná atmosféra. Vlna endorfinu dorazila. To není vlna, to je příboj, hovno, to tsunami jak prase. Bez dýchání běžím přes řeku. Nepotřebuju to. Chemie v těle všechno řídí. První zatáčka, běžci okolo mě se míhají. těžko říct, jestli mě předbíhají nebo já je. Je to zmatek.

Uff. Pět minut běhu za mnou. Hledám své vodicí balónky. Kouknu do dáli a vidím, malilinkaté oranžové balónky. A sakra. Jak se to mohlo stát. Nějak jsem to nepohlídal. Dalších deset minut dotahuji ztrátu. Jazyk na vestě. Trochu jsem přepálil. Ale už mám balónky zase po boku. Držím si tempo. Takhle jsem si to nepředstavoval. Cvak. První občerstvení. Zmateně beru kelímek s vodou a celý si ho za běhu rozlívám po obličeji a vestě. Beru další a zastavuji. Dojdu až k jonťákům, kde beru kelímek a pomalu začínám klusat. Musím trénovat s kelímky. Škoda času. Běžím. Věc nečekaná se stává. Kde se vzalo, najednou slunce. A pálí jako čert. Okoloběžící odhazují mikiny, bundy. Občas je vidět naháč. Kochám se krajinou a kulturními materiály. Vcelku to ubíhá. Někoho se chytím a chvíli jedu s ním. Zdá se, že začínám zrychlovat a předbíhám. To už je skoro desítka. Čas je parádní.

To sluníčko hodně pomáhá. Naprosto mi vyhovuje pořádná sauna. Možná pro ostatní trenýrkáře vypadám divně, ale v zimních hadrech se mi běží skvěle. Pořádně mi fajruje kotel. Občerstvení na desítce je hodně v centru města. Zvedám kolena, švihám nohama, kroutím bokama :-) .. co bych pro diváky neudělal. Moc pěkně povzbuzují. Hlavně cizinci. Opět hodně piji a dolňuji lahvičky. Dehydratace je svině. Míchám jonťák s čajem a vodou a exuji. Běžím. Už je hodně vedro, kilometry lítají. Čeká mě smyčka pod nuselák. To ještě nevím, koukám v protisměru na občerstvení. Mlask. Na otočce je to takové liduprázdné. Kochám se aspoň mostem. Je to technický skvost. Tam taky vidím několik mrtvolek a sanitku. Brrr.

Taky potkávám (nebo oni mě) strašlivě sýpající běžce. Už mám párádní tempo. Odhadem určitě 11km/h. Prostě moje optimum. Nohy nebolí, plíce nepíchá. Kondice 100%. Prostě raketa. Začínám si uvědomovat, že jsem mohl trochu víc přidat na začátku. Mám na to. Buch patnáctka a pití. Hodně piji, málo stojím. Škoda ztrácet čas. Dorazím se v cíli. Od patnácky to moc neběží. Tempo slušné, ale je to nudná krajina. To až od osmnáctky to sviští. Vidím zase na centrum a tak protahuji krok.

cíl

V duchu se už vidím v cíli. Taky mě trochu tlačí čas. MUSÍM se dostat do cíle pod dvě hodiny. Jedna tsunami za druhou. Běžím jako srna. Devatenáct, dvacet. Fííííí. Hukot. Poslední kilometr rozepínám vestu a jedu úplně na krev. Už nemusím šetřit. Už to dám. Když vbíhám na most sprintuju (v rámci možností) jako šílenej. Vidím cíl. Asi mi to utrhne plíce. Já to dokázál. V hlavě mám radu: “usmívej se, fotí tě!” Šklebím se na plnej knedlík a vbíhám na koberec. Přece nevadí, že jsem o hodinu pomalejší než vítěz. Já to dokázal! A dokonce jsem to dokázal ve vysněném čase. Čistý čas pod dvě hodiny, hrubý čas nad dvě. Počkám na oficiální měření.

1/2 maraton, za pět dnů

Už je to tak, odměřuji poslední desítky hodin do mého prvního, premiérového startu na delší trati, závodě s kvalitní a početnou účastí. Konečně se promítne každá minuta mého snažení, každá kapička potu, a já zvítězím nad sebou samotným a doběhnu. NÉÉÉ! Já doběhnu a ještě se dostanu pod dvě hodiny. Takový mám cíl. To je můj sen. Přizpůsobil jsem tomu několik posledních týdnů a teď, teď neustoupím ničemu.

Samozřejmě, že už jsem nasadil knížku, která mi přesně říká, jak běhat, kolik a kdy. Další dva měsíce budou strmě drtit moji formu, natahovat nekompromisně kilometry. Krev budu cedit. Cíl. Ten je jen jeden, blíží se a já se zatím necítím jako maratonec. Jsem ve velmi dobré kondici, cítím, že to přišlo. >ta< forma, je tam. Běžím a necítím nic. Jen mi po zádech lítá elektrizující pocit, čisté endorfiny. Ještě si nedovedu představit, jak to dopadne v květnu, ale teď, teď to dopadne dobře. Hlavně ať to počasí trochu dopadne, já nerad běhám za deště, vážně nerad!

Chování na sociální síti

Napadl mě zajímavý experiment. Mám na lidech profil, naplněný kravinami, ohavnými hláškami a obrázky. Záměrně. Programátoři tohodle díla jsou prasata. Náhodné vybírání profilů by mi nemělo cpát dokola stejné profily, klidně hned za sebou. Mno, o to ale teda nejde.

Rozhodl jsem se, že naklikám co možná největší počet hodnocení náhodnému vzorku lidí a všechny ohodnotním na jedničku. Potom počkám, kdo se chytne a vrátí mi to. A potom vyhodnotím situaci.

A výsledky

Ze vzorku řekněme dvouset lidí, většina nereaguje, cca 10% navštívilo můj profil, a cca 5% hodnotilo můj profil. A teď ta zajímavost. Čekal jsem, jestli lidé spíše hodnotí podle toho jaký obsah mám na profilu nebo dávají přednost oplácení jedničky za jedničku. Ve většině případů to tak bylo. Našlo se i pár individuí, které mi zahlasovaly (ženy) nelichotivě. A musím říct, že hnusně mě hodnotily ty, který vypadaj hnusně – o které bych si ani kolo neopřel. Asi nějaké komplexy či co. Čekal jsem oplácení stejnou mincí. Většinou se na síti chovám stejně, jen vyjímečně jsem pravdo-klikající. Tím samozřejmě pro mě veškeré tyhle “služby” ztrácejí váhu a beru je s vééélikým nadhledem.

Restaurační systém

Dopsal jsem pda aplikaci pro restaurace. Je to moje největší a nejucelenější aplikace, kterou jsem byl schopen nejenže napsat, ale taky zprovoznit do ostrého provozu. Přes plno těžkostí s tvorbou grafické knihovny jsem všechno takříkajíc odladil. Hej, a co to všechno umí. Komunikace se serverem probíhá jednoduchým XML jazykem. Pda aplikace je víceméně tenký klient s jednoduchou obsluhou.

Momentálně je k dispozici řada funkcí. Přes objednávku, stornování, skupiny jídel, výměny příloh, modifikace – velmi univerzální systém, denní meníčka, míchání nápojů, placení, rezervace stolu, přenos účtu. V hlavě mám samozřejmě plno dalších nápadů. Grafika je plně skinovatelná s možností úprav na zakázku pro každou restauraci samostatně. Klient je nakonec tak univerzální, že není problém z něj udělat modifikaci na objednávání čehokoli jiného. Prodej čehokoliv, co je potřeba vyřídit někam do skladu, v terénu a takdále. Mám v plánu připravit několik variant a zkusit je nabídnout. Nebudu prozrazovat víc. Ještě mi to někdo vyfoukne.

Ftip celého je ten, že jsem schopen psát jak pda aplikaci tak si k tomu napsat jakoukoliv serverovou část. Není ten život paráda, když člověk umí programovat