Cíl mise: maraton

Přežil jsem víkend, plný regenerace, spánku, domácích buchet, nějakého toho kola a hlavně čtení. Četl jsem jak šílený diskuze, blogy a dokonce, knížky. Samozřejmě o běhu. Nakonec jsem se dostal až k publikaci “maraton za 100 dní” a tímto jsem v podstatě přehodnotil svoje cíle. Nejsem žádná lemra a půlmaraton zvládnu ehm, levou zadní.

Třetí týden

Všimnul jsem si, že čísluju týdny, ale nějaký význam to nemá. Jen pro přehlednost. Takže, v pondělí jsem začal zlehka. Po volném víkendu jsem odpočatý udělal v posilce 3km. Plán je 23 km. Trochu, hodně, moc, jsem rozmýšlel, jak si ty kilometry rozložit a nakonec jsem dospěl k názoru, [MORE]že nejdříve zaplním úterý a čtvrtek dlouhými běhy a jak bude kilometráž stoupat přidám další den a budu ho natahovat. Při 30/týden to bude 2x12km + 2x3km. Abych měl základní trénink na vytrvalost a zároveň mohl zlepšovat rychlost. Při 40/týden to bude 2x17km + 2x3km. Později 3×15 + 2×2 třeba.

  • pondělí – 3km vcelku klidných na pásu
  • úterý – 11km venku + 1km pás
  • středa – 4x200metrů – celkem 2km běh
  • čtvrtek – 6km příroda
  • pátek – 1500m na čas

V úterý jsem nastoupil po poledni na nově vytyčenou trasu. Tak porůznu se motala městem a pěšinama podél řeky. Běželo se mi naprosto úžasně lehce, dal bych s přehledem ještě 3km a těch 11km jsem zvládnul těsně pod hodinu (průměr 5:30/km). Průměr téměř neuvěřitelně rychlý. Vůbec jsem to tak necítil. Začátek jsem jel bez hudby a pekelně se soustředil na dýchání. Dost mi to pomáhá. Na levé noze jsem na jedno prstu objevil malý mozol. Nechápu. Asi mám levou nějak víc zmutovanou.

Na středu jsem se cítil jak přejetý buldozerem. Pěkně těžký nohy. Proto jsem si dal intervalově 4x200metrů. Stěží jsem se vlezl na 40s/200m. Uff. Čtvrtek jsem pro změnu šel kolečkovat 1500m. I tam jsem překvapil, když jsem držel kilometr na 5:23. S přibývajícím týdnem pořád super. Ty 4 kolečka utekly jako voda, presněji 32:23/6km. A to jsem si omylem něco natáhnul, když jsem se snažil kvalitně a dlouze strečovat.

Pátek jsem nějak už neměl v úmyslu běhat, ale nakonec mě mozek zlákal na otestování výkonu na 1500metrů. Roztočil jsem pás a s krutým funěním jsem naskočil. A za 6:58 jsem seskakoval, hooodně dobře. Zlepšení 19 sekund je za necelý měsíc. Jsem nadšen. Všechny součástky na těle fungují. Sice cítím, že jsem už na dorazu, ale jde to. Když jsem začínal běhat, taky jsem musel počkat až si zvyknout holeně, to byla děsná bolest. Kde jí je konec.

Dokončím myšlenku

Takže vlastně mě napadlo, že příští rok, v létě, až se poběží ten mezinárodní pražský maraton, tak bych se mohl přidat. Času na přípravu móře. Jediné, co mi tuhle událost trochu kalí, je zjištění, že startovné těžce přesahuje moje toleranční hranice. Ale s tím se budu muset poprat :). S Tiestem ani Summer of love jsem se nepopral. Tak snad to vyjde. A to jsem myslel, že startovné na bajk závody jsou přehnaný. Ale kdeže.

Závislost na běhu? … jistá

Druhý týden jsem pěkně našlápnul. V pondělí jsem začal obyčejně v posilce na páse. Abych se naladil na nadcházející dny. Úterý jsem si udělal volno a rozhodl se, že konečně okusím to běhání v přírodě. Zvolil jsem okruh kolem Labe, nějaké ty mosty. Hodilo to pěkných 8km v tempu hrozném, pro mě standardním. (47min/8km) Trochu jsem se trápil s tím poledním horkem, ale co buřt. Já mám rád teplo. Po běhu jsem zašel do posilky zabušit a na konec dal ještě kilásek za 5:30 abych prozkoumal, jak tělo zvádá po velké zátěži další porci. Zvládá dobře, výtečně, Dlouhý krok, klidný tep, dech pohoda. [MORE]

Středu jsem vlažně (tedy na krev) zaběhnul dva kilásky v posilce. Rychlost stále nestoupá a zdá se, že tento trend si udržím ještě nějaký ten pátek. Na čtvrtek jsem se nemohl dočkat až bude padla v práci a vyběhnul jsem opět do přírody. Tentokrát jsem šel běhat 1500 kolečko. Abych měl přehled o tempu a mohl to trošku korygovat. První kolečko bylo peklo. Všude a všechno mě píchalo. Dech nestíhal. Říkal jsem si, že asi přesportováno. Ale asi to byly ty mrtvoly z posilky. Pozor na ně. V druhém kole jsem konečně chytnul rytmus a celkově se srovnal a pak už to jelo. Třetí kolo jsem zrychlil a po mohutném finiši jsem protnul pásku pod 24 minut (4,5km). Já jsem spokojený. Pátek jsem odjel klasický pásový tříkilometr. A to je konec. Hodilo to cca 21. Cítím, že bych dal víc. Necháme si to na příště.

Druhý týden

  • pondělí: 3km (5:40,5:20,5:30) – trénink tempa
  • úterý: 8km (<6:00) - příroda a 1km posilka
  • středa: 2km (5:20, 5:00) – na krev a rychlost
  • čtvrtek: 4,5km (8:00/1500m) – příroda
  • pátek: 3km (5:36,5:16,5:28) – klasika

JSEM ZAVISLÁK A JE TO PARÁDA

Závislost na běhu? … možná

Po nedávném úspěchu na trati 10km jsem dostal úplnej běžeckej absťák a rozhodl se přepracovat svoje cíle v této doplňkové sportovní aktivitě.Takže slyšte co jsem vymyslel a o co vlastně půjde

Zajímavý je, jak jsem se k běhu vlastně prokousal. Kolo koluju už slušnou řádku let. Protože jsem od pasu nahoru vypadal jak pytel mouky a kolo moc nepomáhalo (jak logické), tak jsem začal posilovat, jakožto doplněk ke kolu. Později se z doplňku vyklubala závislost. No což. Když to roste, tak to nesbírejte :). A tak po dvouch letech jsem začal trošku běhat. Bavilo mě to. Úplně se zničit během kilometru. Jak ale forma narůstala, zvládal jsem více a více. Tak jsem si stanovil, že deset kilometrů týdně bude akorát. A teď, po půl roce, doplněk k doplňku ke kolu se stal drogou.

[MORE]

A tak jsem prozřel

Tento týden už je druhý v kterém plním nové směrnice ;), plány běhání. Napadlo mě, že bych mohl dosáhnout na ten půlmaraton. A protože je potřeba pro to už něco trochu udělat, pročetl jsem všechna webová fóra zabývající se během. Tedy teoreticky připravený oběhnout zeměkouli.

Trochu jsem si to musel filtrovat pro svoji potřebu. Nejsem zrovna typ sportovce, který běhá kilometr za tři minuty a po týdenní dávce 100+km si řekne: “tenhle týden to moc neběhá”. Samozřejmě sešlápnout plyn taku nemůžu. Abych se nepřesportoval. Únava je svině. Takže konzervativně zvednu zátěž v několika následujících týdnech, měsících z 10km/týden na nějakých 40km/týden. První týden jsem zvolil 17km. Další pak 20, 23, 27, 30, 30, 33, 36, 40, 40 … 40 rozpis na 3 měsíce, řekněme. Cíle monstrózní. Uvidím, kolik bude času. To je největší problém. Běhal bych, ale není kdy. Takže možná nad 30 už bude značný problém s časem. V posilce na páse mám čas na 3-4km/denně takže nic moc. Mám ale úplně volný víkend. Tam je sice kolo, ale večerní protažení by mohlo nějaké kilometry hodit.

První týden

Pořád ještě experimentuju a naslouchám, jak tělo reaguje na různé druhy zatížení, dýchání a podobný nesmysly. Tak ten rozpis na první týden, v závorce časy na úsek (většinou kilometr)

  • pondělí: 3km (5:40,5:20,5:30) – trénink rychlosti, tempa
  • úterý: 7km (<6:00) - volně, po pauze výběh 1km (7:30)
  • středa: 2km (5:30, 5:10) – volný den, dýchání a maximálka
  • čtvrtek: 3km (5:40,5:20,5:30) – tempo
  • pátek: 3km (5:30) – ladnost pohybu a kopce :D

Tenhle rozpis už mám za sebou a musím říct, že na pohodu. Ten sedmikilometr trochu bolel, ale zbytek týdne jako když luskne. Klidně bych naložil více. I tak jsem zvládnul 18+1km. Hranici 5:00/km nemůžu prolomit. To je smrtelný tempo. Tepovka nad 160. To nedávám. “dlouhý” tratě začínam tepovkou kolem 130 a ke konci držím stabilně 155.

A jak dále? Dokončuju druhý týden, takže zážitky postnu v zápětí.

Jak jsem běžel 10 kilometrů

Měl jsem dovolenou. Krátkou. Už měsíc dopředu jsem takzvaný TODO list úplně nacpal až k prasknutí. Nejsem rozhodně žádná lemra, která každou volnou chvilku tráví u televize a teplýho piva. Já si naplánoval tisíce kilometrů na kole (ehm), stovky běžeckých úspěchů, žádnou posilku, hodně programování a zároveň týden bez kompjůtru, nějaké plány na přestavbu, vykopat tamhleto, zabetonovat tohleto. No prostě na každý den, za jakéhokoliv počási, nějaká aktivita.

Počasí samozřejmě vůbec nevyšlo a tak jsem si řekl, že si aspoň v klidu polední posilky zaběhám.[MORE] Když teda žádný posilování, tak běhání. Týdenní limit, slušných 10 kilometrů v časové tísni považuju za dobrý výsledek. V úterý, přesně po půl roce běhání a nějakých 250km jsem si šel zaběhnout 10 kilometrů v kuse. Tohle číslo jsem považoval za jakýsi zlatý grál, vrchol mého sportovního snažení, významnou položku TODO listu.

Čemu říkám TODO list. Je to okoukané z počítačového světa. Tam se vytváří jakýsi seznam úkolů, které se musejí provést k dosažení nějakého cíle, výsledku. Já mám v hlavě podobný seznam, na kterém držím nejniternější touhy a úspěchy a plno obyčejných snů. Pořadí samozřejmě pružně měnín a rozšiřuju, podle toho, co zrovna letí za koníček. Kdysi dávno to bylo 1000km za rok na kole. Nedávno zařazená položka je deset tisíc. Někdy musím list sepsat. Takže sepsat list, musím dát do TODO listu.

Běžíme

Naskočil jsem na pás, rozený běžec. Nálada parádní. Motivace absolutní, hudba připravená. První zakolísání nastalo když jsem vkročil do posilky, kde mělo být prázdno. No nebylo. Bylo narváno. To mi lehce narušilo koncentraci. Nu což, zaběhnu to a všem vytřu zraky. Vzal jsem si pulsmetr, abych měl kvalitní, ten, feedback. Protáhnul jsem se a spustil pás. Prvních 10 minut jsem jen čvachtal, abych zahřál kolena a trochu se napumpoval, ou jee. A pak to přišlo. Spustil jsem pás na plný obrátky (rozuměj 5:40/km) a začal jsem plnit sen. S hudbou jsem se držel při zemi, abych se moc nepřehajpoval a nepřepálil začátek. Na konci druhého kilometru se mi srovnala tepovka na 150, přestal jsem dejchat jako kobyla v říji a pěkně vychutnával nosem. Do čtvrtého kilometru se nějak nic nedělo. Trochu jsem míchal tempo (od šílených 5:30/km po konzervativních 5:50/km), jinak nic dalšího. U pátého kilometru jsem měl jakýsi blok, dal jsem za běhu pixlu energeťáku a šplhal na šestý kilometr.

Vyměnil jsem obecnou hudnu za brutální mozkovýplach. Takže jsem kilometřík zaběhnul svižně, úplně euforickej pocit. Na sedmičce mě začalo píchat v boku. Tak jsem to rozdejchával. Už se o mě začínali pokoušet vnitřní hlasy. Ať to zabalím, odpočinu si. No nedal jsem se. Spustil jsem nejvíc brutální hecovačku, co mám v empétrojce a klusal jsem dál. Dokonce jsem zrychlil běhátko. Když mi naskočil devátý kilometr, měl jsem skoro vyhráno. Začalo mě hodně brutálně píchat v boku. Tak jsem zaujmul pozici starce a s úplně mělkým dechem jsem dobíhal do konce. Tahle poloha moc zdravá není, no ale přece to nevzdám. Přes mrtvoly až do cíle. Desítku jsem proťal za 58:14. Chtěl jsem to stihnout do hodiny a to se podařilo. Neskutečné se stalo skutečným. V cíli mě zaplavil nepopsatelný pocit. Od židle se to těžko popisuje, kdo nezažil, nepochopí.

Znovu a lépe

O dva dny později jsem dal desítku znova. Mezitím jsem dával kolo. Nový čas 57:11/10km. Aby se neřeklo, stihl jsem ještě ustanovit některé nové traťové rekordy. Především 7:17 na 1500 metrů. To dává nějakých 4:50/km to je aktuální strop mojí formy. Doufám, že se bude zlepšovat

Příhody z kola #1

Skončila dovolená, je potřeba začít dřít v práci. A proto přináším plno nových zažitků, vědomostí a keců, které musím v blogu zveřejnit.

Řidiči jsou paka

Než teda začnu, chtěl bych předem prohlásit, že se cítím dostatečně inteligentní a silničně zručný a dopravní pravidla mi nedělají naprosto žádný problém.

To si takhle jedu domů z práce. Za zády západ slunce, v nohách jen málo kilometrů. Jedu každodenní trasou, znám tedy úplně všechny místa, záludnosti a tak dále. Přijedu ke klasické křižovatce (vedlejší kříží hlavní). Já jsem na vedlejší a jedu zase na vedleší, rovně. Rozhlídnu se, levá, pravá, po hlavní nic nejede. V tu chvíli se naproti přižene [MORE]SUVčko a začne blikat, jako že odbočuje a zastaví. Čeká až přejedu. Vyhodnotím situaci a šlapu do pedálu. Mám přednost. No co ale se nestane. Ten kokot v SUVčku vystartuje a jede na mě. Neprovádí manévr vjetí do křižovatky, regulérně odbočuje. Tak to zašlápnu, protože nechci bejt na sračky (přednost většího). To jsem ale neměl dělat. Bo ten debil v autě najednou ma plnou hubu keců, klaksonu a světel, co že to jako mrdám po silnici, když neznám pravidla.

Vyhodnocení

Je to až s podivem, jak jsou někteří lidi dementní a neumějí se vžít do cizí situace. Až mě budou seškrabovat ze silnice, už mi nějaký silniční zákon nepomůže. A tak i když budu mít přednost, vím že ji mám, stejně si budu hlídat, jestli nějakej kokot mě nechce zabít. Ze stejnýho důvodu koukám jestli někdo náhodou nevyjede z jednosměrky, případně když mám zelenou jestli někdo nebude chtít překonat červenou.

Svatoušek na silnici nejsem, to teda ne, chodníky, stopky i jednosměrky jsem už párkrát za život ignoroval. Ale nikdy nedělám náhodný, nečitelný pohyby. Ať každej vidí, co chci udělat a mohl na to reagovat. A tak nějak očekávám od ostatních to samý. Třeba blikání před křižovatkou, jooo, to bych občas ty řidiče fakticky nakopal. Nebliká a zahejbá a já na křižovatce stojím jak vyhoněnej čůrák

Technické problémy

Koukám koukám, začnu si užívat léta a hned se všechno na hostingu vysere. Nejdřív bylo něco s web serverem, k tomu padlo ftpko a když už to jede tak se zase posrala sql databáze. K tomu jsem migroval na novější wordpress, kterej je nějakej doprcanej a na serveru mu chyběly soubory. A završil jsem to překopírováním databáze z localhostu s vadnými nastaveními, takže to celé nějak umřelo. Že já nebloguju na nějakém tom “systému”. Jenže na to jsem moc tvrdohlavej programátor, kterej má rád, když má kontrolu nad stránkama. A pořád lepší když to občas pojede, než aby to měl někdo cizí v pazourách. Konec, tečka, vykřičník.

A do třetice jsem objevil ještě jeden zádrhel. Tak jsem trochu zapracoval na SQL Cache pro wordpress a už to všechno pěkně funguje. Celý tenhle Cache plugin je geniální věc, každou query do databáze odchytí a hledá, jestli nebyla už provedena. Jestli jako jo, tak natáhne ze souboru výsledek query a samotný dotaz do DB nedělá. Funguje to parádně a v běžném provozu to zcela databázi nepotřebuje.

Návrat ke kořenům…

… kořenům blogu. Nějak jsem v posledních měsících moc myslel na práci a úplně jsem zanedbával hlavní linii blogu. Takže pryč s prací, workoholismem. Vyrážíme na cyklovýlet. Plno praštěných cyklistů si jistě všimnulo, že začala Tour de France. Jo, voni sou to blázni největší, ale koukání na večerní sestřich mě vždycky pěkně naladí. A o víkendu to nebylo jinak. Mám extra letní formu a kilometry jen naskakují. V neděli jsem vyrazil do nových teritorií. Měl jsem v plánu hodně zábavy, kopce, lesa a přibližně 100km na nějakých šest, sedm hodin.[MORE]

Po modré

Jako obvykle jsem se dokodrcal na začátek lesa (30km) a už jsem cítil, že dneska to bude trápení. Foukalo, nejelo to. U lesa už to bylo lepší, začal jsem u každé odbočky váhat, kam se vydat, jestli klasickou trasu, prověřenou, nebo radši zahnout do neznáma a zkusit něco nového. Tak jsem před Vrbatovým Kostelcem zahnul na zelenou turistickou a už to začalo. Kolo jsem sice musel vytlačit pár set metrů do kopce, ale to co jsem objevil bylo do zlatého fondu místní sjezdové nabídky. Úzká, slušně rychlá, pěšina podél zábradlí, s nějakými těmi schody, jednou pekelnou vracečkou (málo místa a zábradlí – na brzdy) no celkově jsem byl nadšenej. Na vrcholu kopce jsem se zorientoval, abych věděl jak se na začátek toho nového trailu dostat.

Pro začátek dobré. Sice jsem to tlačil nahoru, ale i to se počítá. Pak jsem pokračoval po značce a v nenápadném lese jsem narazil na značku nějakého závodu. Po ní jsem chvíli jel. Viděl jsem mrtvého krtka a chcíplou lyšku a pak už jsem to uviděl. Ostružinami zarostlý začátek nádherného technického sjezdu. Musel jsem to jet pomalu, velmi pomalu, ale i tak to byla zábava. Příště to už pustím, to je jasné. Tahle záležitost končí v podstatě na náměstí a odtud už je to volba jednoduchá. Stačí přejet do Ležáků a odtamtud vede několik značek a jedna cyklostezka. Moc krásná destinace. Já se vydal na Krásný. Po cestě jsem mrknul na rozhlednu, kde bohužel nějaký šílenci pořádali svatbu. Ve třiceti stupních, bleh.

Odtamtud už naprosto plynule po žlutých puntíkách manitu závodu, šupky na zmrzku do Slaťiňan. Co jsem ale měl tušit, a netušil, byla totální, myslím totální kalamita veškerého lesa. To jsem si dal. Nejdřív to vypadalo, že to nějak objedu, potom obejdu a pak prolezu. Sedřenej jak horník, vláčejíc kolo na zádech jsem se proklestil několika kilometry polomů. Dvakrát jsem stihnul chytnout klacík do předního kola. Samozřejmě zmrzlina se nekonala, fronty jak na banány za totáče, tak sem plynule pokračoval směr Chrudim. To se ukázalo býti dobrou volbou. Hned za přejezdem jsem dojel dvě nadupaný bajkerky z Kolo pro život a ty mě svižně vyvezly až do Chrudimi. Musim říct, že mimo asfalt jim to teda moc nejelo, trochu připosraný, já tam zatáčky řežu na smrt. Na asfaltu jsem naopak dostával čočku. V nohách nějaký ten stokilometr a tak udržet tempo byla dřina. Full není chrtí stroj, ten zabíjí veverky ve sjezdech.

Nudná silnice do Pardubic nebyla zas tak nudná, foukal vítr do zad a tak se jelo naprosto klidně, nízký kadence. No a pak jsem najednou píchnul. Nebo ne-píchnul, prostě zadní se vypouštělo. Dojel jsem k první odbočce, nafouknul do tvrda a pokračoval. A tím bylo zalepeno. Konec příběhu. Fotky ukazujou nějaké ty hlavní čísti nových trailů a něco z polomu. Howgh.

jedenáct z deseti bajkerů doporučuje tekutinu proti píchnutí. zaručeně funguje a všední píchnutí zacelí jedna báseň. velké díry neumí