9.týden – těžce nachlazen

Aktualizováno

Ufff. Právě jsem přiběhnul z pátečního okruhu a ještě celej mokrej musím sepsat myšlenky. Minulý víkend jsem chytnul nějake ten bacil. Spíš jen rýmu. Každopádně místo abych se vyležel doma, musel jsem v sobotu otestovat zimní tretry (110km) a v neděli v krátkým tričku celej den běhal po nákupech. Takže v pondělí jsem byl totálně nachrchlanej. Nálada nebyla ani na cestu do práce, natož posilku nebo běhání. Tak jsem do středy jen vydatně jedl vitamíny a bifteky a doufal v rychlé zotavení. Ve čtvrtek jsem to už nevydržel. Vyndal jsem ty nejlepší běžecký hadry co mám a vydal se do dalekých městských lesů. Hodilo to plynulých 80minut běhu. Vzdálenost netuším, nelze zpětně doměřit z mapy bo si nepamatuju, kudy jsem se motal. Čtvrtek bylo jasno, že rýma je pryč, a tak jsem dal dopoledne posilku a běhání, mírně kopce. Snažil jsem se dohnat zanedbaný týden, i když vím, že se to nemá dělat. Zastřelte mě! No a pátek. Před půl hodinou jsem doběhnul. Trasa opět neznámá, náhodná. Ale pozoooor, čas 1:40.. A to jsem se flákal kolem těch 5:50 – marathon tempo. Celý běh mi vrtalo, jak to vlastně ten voják mohl zvládnout. Já na maraton budu trénovat půl roku a on to dal. Prostě dal. To museli bejt hustý nabušenci.[MORE]

  • středa – 1:20
  • čtvrtek – 5,5km/30min
  • pátek – 1:40

O den později…

Ještě večír, po příjezdu domů, jsem zregeneroval (do sebe) asi tak půl lednice. Zakončil jsem to větším než malým množstvím sladkostí. Já tomu říkám superkompenzace energie, někdo by to nazval přežírání do noci. Důležitý je, že v sobotu jsem ráno vyskočil jako bych nic neběžel. To je rozhodně dobrá zpráva. Žádné utrpení při scházení schodů, nikde nic. Už když jsem běžel, jsem cítil naprostou pohodu, vyrovnanost, výkon. Kdybych nebyl durch mokrý a lehce vychlazený, klidně bych kroužil víc a déle. Počasí mě zradilo. Večerní zima. Ale už je na cestě běžecká bunda a i nějaký ty elasťáky. Cítím, že mám “formu”. Boty mě nikde netlačily, žádné puchýře, jako v bavlnce. Přesto jsem ohledně mojí obuvy lehce skeptický, není to prostě stopro. Až (jestli) bude nějaká slevová akce, zkusím nějaký model nakoupit. No a v sobotu jsem byl na celý odpoledne na kole. Ze začátku to trochu dřelo, ale to vždycky, když jedu do kopce. Mám nějakou bolavou šlachu, ale s kolem se to zatím snáší dobře.

Na netu jsem nááhodou zjistil, že v mechově je u gigáče společný běh s M. Škorpilem. Bude se tam měřit došlap a plno dalších věcí. A já budu u toho. Nevím jestli si na běh troufnu, přecijen to bude jiná liga :) , ale ten čas si na to udělám a rozšířím si obzory. Už jsem si udělal kolečko v kalendáři. A už jsem si podal přihlášku na půmaraton. Ha. Plán je jasný. V naprostém výkonostním nadhledu zdolat v březnu půlmaraton, zažít si tu atmosféru, nacvičit si běhání s davem a zvládnout euforii. No a potom, další dva měsíce pojedu trénink na celej, bez omezení. Poslední měsíc omezim (vysadím) posilku a minimalizuji kolo. A to by bylo aby nebylo.

Pavouci .. výročí

Kouknul jsem do blogu a vidím, že moje chlupaté potvory brzo oslaví dva roky života. Za měsíc a něco. To nám to ale letí. Minulou zimu sotva chudáčkové přežili. Netopil jsem jim, málo je krmil. Vlastně se teďka ani moc nesvlékají, nerostou. Snad půl roku nedostali pořádně nažrat. Až teď, koupil jsem jim místo červů velké, křupavé cvrčky. Jeden za dvě koruny. Na cvrčkách se mi libí, že potrava je živá, nemusim je zmrzačit jako červy. Cvrčka stačí chvíli míchat ve skleničče, on se otluče a na chvíli ztratí vědomí. Potom se hodí pavoukovi do terárka a počká se, až cvrček ožije. Jakmile se začně hýbat, pavouk ho nemilosrdně propíchne kusadly a začně vysávat. Mám z tohodle krmění pár aktuálních fotek. Podivuhodně, za dva dny každý pavou sežral dva crčky. Vyloženě je to zabíjení živých cvrčků baví. A jak to náramně zakřupe, když se zakousne.

Londýn, retrospektivně, 3.část

Dneska vytáhnu jen ty největší perly ze středy a čtvrtka a finíto.

Takže středa

Ráno jsem prošrábul oči před šestou. Dal sprchu a naprosto úžasnou snídani, ala all-inclusive english. Tousty, klobásy, fazole, mafiny, vše. Tam jsem narazil na nějakou Češku. Byla nějaká zpruzená českou vládou a pořád o tom mlela. Obsluhující byla sympatická Maďarka. Po super naládování jsem vzal mapu a vyšel do Hydeparku. Tam jsem civěl na veverky, obešel park a vrátil se směr práce. Tam se nic moc nedělo, rutinna, oběd jsem úspěšně vykonal v indickém buffetu (=sežer co můžeš).[MORE] Úplě jiné chutě a vynikající. Do šesté večerní zbývalo už jen kousek. Podivuhodně se mi přes noc přepnul mozek na english :) a dokonce jsem vnitřně skládal věty anglicky. Ta okolní kultůra působí rychle. Viděl jsem v centru jednoho pravého bikera. Jinak žádný zázrak.

Hned z práce jsem vyrazil metrem až k Tower Bridge, kde jsem zahájil večerní exkurzi města. Nasát atmosféru a pokochat se. Před mostem jsem narazil na obchod s cyklo, kde měli bohužel zavíračku. Jinak hodně slušný ceny. Většinou 30-40% levnější jak u nás. Pak jsem se motal od památky k památce, dělal rozmazaný fotky. Narazil jsem na tesco obchod s samooblužným placením. Krásný. Když jsem se motal kolem gigantický katedrály (st.P), tak se mě jedna místní slečna zeptala, jestli nevím kde bych našel “cosi”. Hej, jako sorry, ale to jako fakt netuším. Můžeme mrknout do mapy, já nejsem místní. Usmála se a pokračovala dál. Asi jsem se svojí brilantní větou (souvětím!) nezapůsobil :). Ožralých turistů jsem moc nepotkal. To není jak v Praze.

Celkově jsem nachodil víc jak šest hodin městem, křížem krážem všechny důležitý destinace. Dokonce jsem zašel na exkurzi do Tate Modern, ale bohužel, místní bodyguard mi velmi polopaticky oznámil, že se koná soukromý večírek a jestli nemám pozvánku, že smolík. Tak teda smolík. Po půlnoci jsem dorazil do hotelu, naprosto utahanej. Chcíp!

A čtvrtek

Ráno jsem vstal v pět hodin, místního času. Natáhnul běžezké hadérky a vyrazil do parku. Tam jsem hodinu a půl kroužil všemožně. To jsem napsal v samostatném článku. Celý den jsem byl jak na trní. Přecijen, odlétám. Před šestou večení jsem dorazil do odletové haly T5. Týpek u bezpečnostího vstupu si mě nejdřív měřil a pak mě vykázal. Hmm. Říkám si, průser. Tak jdu k informacím a tam vidím. Let zrušen. Tak takovejhle pocit jsem v životě ještě neměl. Co teď? V kapse pár liber, mobil vybitej. Kompletně v prdeli. Později jsem vyslech informace o zrušených 17 letech do celé Evropy. Fajnové. Kdybych věděl co mě čeká. Dalších 6 hodin jsem si vystál,vyseděl, vyležel frontu na British Airways infomace, kde mi velice slušně vysvětlili co se stalo, dali mi lístek na autobus, zařídili hotel a přerezervaci letenky. Když jsem trčel ve frontě stihnul jsem pokecat se všemi evropskými zeměmi. Když kolem chodili informátoři totálně jsem na jedný vyhořel. Asi tak třikrát se mi snažila něco svojí podivuhodnou britštinou sdělit, bohužel pro mě, použila nějaké zakuklené časové spojení a bůh ví co vlastně chtěla. Pak teda pochopila a zeptala se:” vy nevíte co dělat?” Já:”NE!” Ona:”tak čekejte ve frontě dál.” Lehce po půlnoci jsem přecpaný z večeře v hotelu usnul. Opravdu dlouhatánský den.

Pátek

Odlet byl kurva brzo, takže v pět jsem už byl vzhůru, snídal jsem a pak pelášil na autobus. Tentokrát terminál dva. Letím s ČSA. Zapeklitě jsem na informací podal dotaz, kam jako mám jít, když mám v ruce rezervačku. Moje otázka naprosto odrovnala obsluhu, která by si zasloužila nakopat do prdele. Jako informace žádný nedávali. Zvládnul jsem to. Z letadla si jen pamatuju výbornou českou housku s rozpečeným eidamem a jogurt. Pak jsem to nějak prochrápal. Tenhle prodloužený den nebyl vůbec špatný. Zkusil jsem zase jinou kuchyni, klasičtější snídani s cereáliemi. Celkově paráda. Musím se tam zase vrátit. Běhá se tam výtečně a jídlo taky parádní.

Londýn, retrospektivně, 2.část

Tak teda stál jsem v třípatrový hale letiště a čekal na kolegu, kterého sem nikdy neviděl a ke všemu měl spoždění. Naštěstí, láska na první pohled a už jsme se hrnuli do metra. V mozku zuřil krutý boj českých buněk s anglickejma. Ale docela jednostranná záležitost. Metro mají mrňavoučký. Když jsme zajeli do díry, tak začalo neskutečný vedro. A když se v jednom tunelu najednou souprava zastavila, tak to bylo teda něco. Horko, stěny nějakych deset čísel od vagonu, jako že mi malé prostory nevadí, tady jsem měl fakt nahnáno.[MORE] Pak už si jen pamatuju jak pracuju na nečem… neni důležité.

Pak, kolem třetí odpolední (CZ čas) se šlo na oběd. Už jsem vážně chcípal. Od brzkého rána vzhůru, 4hodiny spánku a bez jídla. Hned bych hodil čelo, ale nešlo to. Na jídlo jsme šli do nedalekého žracího centra. Byla zde ulice hustě osázená restauracema. Úplně všechny kategorie jídla. Zašli jsme do činského buffetu. Bufet totiž znamená, že zaplatíte paušál a můžete sežrat cokoliv chcete. Jooo, to je moje gusto. Asi jsem byl dobrá atrakce. Všichni se ládovali masem a já si na talíř naskládal několik druhů příloh a pár kousků masa. To jsem teda ještě dvakrát zopakoval, ale stejně jsem byl divnej. Většinou se jí jenom maso. Cenově nějakých 6 liber i s pitím.

Do večera jsem už odpočítával hodiny, poobědová únava byla ještě větší. Záchranou se stal jakýsi firemní kafomat, kam se zeshora strkaly pytlíky a zespoda to vytejkalo uvařený. hi-tek hračka. Napěněný kakao nebo kapučino chutnalo výtečně. Když bylo padla, tak mě kolega vytáhnul do centra na nějaký to jídlo :). Vlastně nejvíc si pamatuju z výletu jídlo. Šli jsme to do centra pěšky, tak jsem si mohl prohlédnout Piccadilly Circus v noci a podobné místní atrakce. Skončili jsme v jakémsi místním stejkhausu. Vypadalo to tam jako ve Východočeském divadle, ale s barovým pultem a bez závěsů :). K večeři byl nějaký kus vzácného bifteku s lehkou oblohou a hranolky. Maso lahoda. Před, při a potom jsem ochutnával místní nabídku piva. Klasické pivo mají hnusné, tmavé je tmavé a jablečné chutná jako mošt smíchaný s bohemkou. Jako poslední chod přinesla obsluha takový čokoládový ohřátý zákusek se šlehačkou a čokoládou. To bylo extražrádlo. Na to bych si zašel znova. Nebyl ale čas.

Pak jsem se s kolegou rozloučil a sám, statečně vyrazil domů. To bylo kolem půlnoci. Fakt hustá je stanice metra s výtahy. Chvíli jsem to nedůvěřivě pozoroval než jsem se rozhodl zkusit místní vertikální atrakci. A pak jsem už vysednul ve stanici u hotelu. Bohužel, jak byla tma, tak jsem nějak nemohl najít hotel a půl hodiny jsem pobíhal uličkama a hledal dírku do hotelu. Každá ulice vypadala stejně, já měl trochu vypito a hlavně jsem neměl adresu hotelu. Nakonec jsem teda našel. Uff. Dal jsem sprchu a lehnul. Chvíli jsem ještě čuměl na bednu, kde zrovna frčela kriminálka. V angličtině to docela šlo. Vypadalo to, že jsem konečně přepnul. Rozumnět už mi nedělalo problém. Jen mě z toho bolela šiška, jak jsem celý den motal kolečkama v mozku. Zítra jdu ráno na obhlídku běžecké trasy.

8.týden – rutina

Právě končí další týden (již osmý v řadě). Vlastně je tohle takový běžecký deník. Počasí předvedlo prvotřídní babí léto a tak jsem o víkendu jezdil na kole. V neděli jsem ale dost zlenivěl a místo kola jsem si šel zaběhat po okolních vesnicích. Týden jsem tedy začal nezvykle už v neděli.

  • neděla – 11km
  • pondělí – 2km
  • úterý – 5km
  • středa – 4km intervalově
  • čtvrtek – 1500m + 10km
  • pátek – 2km

Neděli jsem teda udělal[MORE] takové kolečko po vesnicích a dokonce jsem objevil parádní les. V pondělí jsem sotva chodil a tak jsem to moc nepřeháněl. Sice jsem dal 2,5km počítat si budu 2. Úterní cvičení už bylo v pohodě, jel jsem kvalitní kopec. Abych trochu zvyšil tepový rozsah. Středu jsem zopakoval, ale dal jsem si na páse “mystery trail” takže to chvíli byl kopec chvíli rovinka. Na závěr jsem dával kratší úseky na plnej knedlík. Vyšplhal jsem se až k 3:45/km. To je prozatím moje rychlostní hranice. A samozřejmě jen krátká trasa 400m. A pak přišel čtvrtek. Dopoledne jsem byl nějakej lemráčkovej a tak jsem po protažení v posilce zkusil zlomit rekord na 1500m. Tentokrát jsem běžel jako robot a zakončil s funěním na 6:08min/1500m. Pogratuloval jsem si k překonání sama sebe. Už mi zbývá jen 8sec stlačit a jsem na mojí magické hranici. Odpoledne jsem neměl dost a po splácání tabulky čookolády jsem si šel zaběhat po městě. Vydržel jsem cca tu hodinu běžet. Docela foukalo. Mírná zima. Potřebuju nějakej nefuk. V pátek jsem nebyl v kůži a tak jsem se jen tak trochu protáhnul.

Londýn vs. běh

jak to mají se sportem

Tak šup šup, musím rychle sepsat všechny myšlenky. Čas letí. Jak jsem avizoval, týden v Londýně jsem omezil běhání a využil tu dobu k regeneraci. Přesto jsem propašoval v baťohu běžecké součástky. Po příletu jsem se byl podívat do [MORE] Hydeparku jak to tam vypadá. No a vypadalo to tam hodně dobře. Tak jsem další den, ještě za tmy (5 ráno), vstal, prokřupal kosti a vyrazil směr park. Bydlel jsem cca 3km od parku. Už po cestě jsem potkával různé běhající zombie v různém stádiu zničení. Celé město je slušne prošpikované cyklostezkama a uzoučkejma silničkama, takže sportovat se tu dá i ve městě. Je to ale samej beton. A kolo je tu adrenalinovej sport. Bajkery jsem žádný neviděl. Je to placka.

V parku

Samotný park je velkej jako kráva. To vám wiki potvrdí. Mě hned po ránu zaujalo velké množství jezdců na koni, běžců kvanta a cyklistů. Podivohodné je, že nikdo nejezdí tam, kde se nesmí. Chvilku jsem pozoroval šrumec a protahoval svoje kopýtka. U mapy jsem odhadem vybral trasu. Potom jsem počkal, až poběží někdo kolem a přidal jsem se na stíhací jízdu. Okolní běžci hodně zvyšují motivovanost. Teda až na toho, co mě předběhnul a měl jednu nohu chromou. Různě jsem se klikatil parkem, tempo držel hodně mírně cca 6min/km. Kvanta veverek, různý ptáci a kachny, jeden památník vedle druhýho. Bylo se pořád na co koukat, takže jsem za chvilku měl odběhnutou 90minutovku. Zavítal jsem i do sousední kensintonské zahrady a zpět kolem vody. Běhání je tady hodně na pohodu. Potkal jsem tu plno borců různý výkonostní kategorie. Jeden z těch mnoha měl na sobě parádní adidas běžecký triko. Chtěl jsem si ho pořídit, ale doma se mi tak trochu vysmáli, jak si můžu kupovat letní model na podzim. Tak teda nic.

Když už byl čas mírným tempem jsem se vydal zpět k hotelu. Po cestě nakoupil banán, ovoce mají nějaký drahý, a doklusal až do pokoje. Naprosto úžasný zážitem. Unavený jsem byl spíše méně, takže to tak vidím na 15km max. Pak už jen sprcha a do práce.

Až se zase objevím v Londýně, určitě první věc, kterou podniknu, bude běhání v parku. Narazil jsem i na plno zajímavých obchodů se sportovním/cyklo prodejem a ty ceny, po přepočtu vycházejí hodně dobře. Tedy sedný běžecký týden jsem naběhal pouhých 20km a nějakých dalších 20 nachodil.

Londýn, retrospektivně, 1.část

Minulý týden se toho událo tolik, že nevím kde začít. Jak jsem avizoval, pracovně jsem odcestoval do Londýna. Mám plno rozmazaných fotek z mobilu, plno zážitků, asi to bude víc dílů.

Úterní ráno

Lehce vystreslej jsem se zresuscitoval kolem půl pátý ranní a jal se konat předletové přípravy. Hygiena, záchod, snídaně, n-násobná kontrola všech nutných dokladů, letenek atd. V pět už na mě čekal domluvený odvoz směr letiště. Dálnice skoro až za barák, takže to frčelo.[MORE]

Na letišti jsem už zůstal sám. Terminál 1 na Ruzyni je slušně veliká kráva. Chvíli jsem se rozdejchával, tápal halou, až jsem nakonec pochopil značení a dorazil k odletové tabuli. Tady jsem přečetl čísla budek pro check-in. To bylo v 6:50. U pultíku jsem nepochopil značení a stoupnul si do “fronty” buzines class ;). Za chvíli jsem už čekal v socka lajně. Tady na odbavení čekalo nějaký družstvo pádlařů, takže nikdo netušil jak odbavit pádla. A taky uber tlustá ženská na jezdícím sedátku. No nějak jsem těch 30 minut přežil a už jsem čekal další frontu na rentgenu. Tam to šlo hladce, nepípnul jsem. Dalších 15 minut čekání v odletové hale, před naloděním. A zhusta v 7:55 jsme začali couvat ze stojánky.

První let

Přikurtoval jsem se do sedačky a maximálně se snažil rozumět anglickému okolí. Nějak to moc nešlo, nebyl jsem přepnutej. Takže když kapitán něco povídal do repro tak to bylo takové “bla bla výška bude bla bla viditelnost dobrá bla bla”. Vedle mě seděl ostřílený manželský pár. Oba po dosednutí nafoukli svoje polšářky, dali klapky na oči a usnuli. Letadlo mezitím zarolovalo k odletu. Pak pilot najel na hlavní dráhu a už to svištělo. Chvíli jen lechtal motory a pak to sešlápnul. Zrychlení mustangu je proti tomu hovno. Trochu nečekaně mě to zamáčklo do sedačky. Za chvíli buch a byli jsme ve vzduchu. Tam mě už nic moc netrápilo, až na ty turbulence, když jsem koukal jak se třepe celý křídlo. Tfujtalbl. K jídlu byla docela hnusná bageta se sýrem a čímsi. K tomu zmrzlej pomerančovej džus. Přišlo mi divný, že je všechno takový nafouklý. Ale to tím tlakem. Po cestě bylo dost mraků, takže nuda. Na desátou jsme zakroužili párkrát nad pevnivou a dosedli. Vyhrabal jsem se z letadla. U výstupní kontroly jsem si všimnul, že tahle země je hodně multi-kulty. Žádné problémy nenastaly a teď stačilo počkat na kolegu z kanclu. Než dorazil, trochu jsem šmajdal po terminálu pět. Taková gigantická pixla ze skla a betonu. Hodně pěkný. Jestli se mi Praha zdála veliká, tak tohle bylo kurva velký. Navigační systém mají zmáknutý na jedničku a i naprostý retard (já) je schopen cokoliv najít. Doma by se mohli učit. Budova má několik pater, výtahy a tak. Nervozita byla pryč, letecké odpanění proběhlo úspěšně. Teď nějak udejchat tu english. Ale to bude v dalším díle.

Prší .. běhám

Minulý týden jsem v totálním nasazení ukončil většinu projektů a už mi nezbyl čas na sepsání běžeckých úspěchů. Tak jen zkratkovitě:

Týden šestý

Počásí se začátkem týdne projevilo pěkně hnusně a přivítalo mě 7 stupni a deštěm. V tom se blbě jezdí na kole, natož běhá. Pořád nemám žádné podzimní oblečení. :( Tak jsem celý týden rozložil na pás a nevytáhnul paty ven.

  • pondělí – 7km
  • úterý – 14km
  • středa – 1500metrů
  • čtvrtek – 5km
  • pátek – 5km

No kulatých 32,5km. Nic moc. S přihlédnutím k množství spánku jsem to zvádnul ještě dobře. Když jsem ve středu viděl pás, udělalo se mi mdlo. V posilce jsem si dal vlastně jen studenou sprchu a šel zase pracovat. Tenhle další týden si konečně udělám trochu pauzu. Vyskočím z rutiny a zrelaxuju.