Category: Jen tak

Aha, tak do jentak dám nevážné mozkové flirtování. Případně něco co se nehodí jinam.

Jednosměrky, Pardubice

Všimnul jsem si zajímavé věci. V Pardubících od nepaměti bývalo plno ulic v centru jednosměrných a tudíž pro kola neprůjezdných. Dokonce se v městském bulvárním plátku “Radniční zpravodaj” toto téma objevilo s odvoláním na paragrafy, které neumožňují zřídit pruh pro kola, z důvodů nedostatečné šířky. Viděl jsem plno lidí, kteří dostali od měšťáků pokutu zajízdu jednosměrkou. No bodejť! Kterej čůrák by objížděl 4 bloky, kvůli 200 metrům.

A co se nestalo. V roce 2010 se radnice plácá po zádech, jak skvěle podporují kolodopravu. A najednou, všechny jednosměrky osazeny kupou značek, které umožňují průjezd jednosměrnými ulicemi. Haleluja. Sakra, ale kam se poděly ty normy, paragrafy, které ještě před nedávnem neumožňovali tohle udělat. Zmrdi to sou! Zmrdiiii!

Měšťáci u mějí rozdávat jenom botičky. Když jsem byl ještě kluk, začínali měšťáci – černí šerifové se jim říkalo. A ty měli sakra lepší přínos pro město. Dneska se uprostřed města objevujou hovna od psů, bezďáci a plno dalších mikrodeliktů, ale koho to sere, žejo. Z toho tučný pokuty nejsou. To botička na autě, to je jinej vejvar. Jen čumím, jak týden parkující auto na chodníku nedostane pokutu. A proč by mělo taky. Je to “kulatá” značka, luxusní model BMW, pár metrů od sídla politické strany. Pliv!

Chování na sociální síti

Napadl mě zajímavý experiment. Mám na lidech profil, naplněný kravinami, ohavnými hláškami a obrázky. Záměrně. Programátoři tohodle díla jsou prasata. Náhodné vybírání profilů by mi nemělo cpát dokola stejné profily, klidně hned za sebou. Mno, o to ale teda nejde.

Rozhodl jsem se, že naklikám co možná největší počet hodnocení náhodnému vzorku lidí a všechny ohodnotním na jedničku. Potom počkám, kdo se chytne a vrátí mi to. A potom vyhodnotím situaci.

A výsledky

Ze vzorku řekněme dvouset lidí, většina nereaguje, cca 10% navštívilo můj profil, a cca 5% hodnotilo můj profil. A teď ta zajímavost. Čekal jsem, jestli lidé spíše hodnotí podle toho jaký obsah mám na profilu nebo dávají přednost oplácení jedničky za jedničku. Ve většině případů to tak bylo. Našlo se i pár individuí, které mi zahlasovaly (ženy) nelichotivě. A musím říct, že hnusně mě hodnotily ty, který vypadaj hnusně – o které bych si ani kolo neopřel. Asi nějaké komplexy či co. Čekal jsem oplácení stejnou mincí. Většinou se na síti chovám stejně, jen vyjímečně jsem pravdo-klikající. Tím samozřejmě pro mě veškeré tyhle “služby” ztrácejí váhu a beru je s vééélikým nadhledem.

Oční mast aneb naše zdravotnictví

Mám hořko v ústech, když píšu tenhle post. Měl jsem oční mast. Oční mast s obsahem antibiotik. Prodejní cena slušných 20kč….

A začíná příběh

Mast mi došla tak jsem chtěl další. V lékárně mě poslali do prdele, protože jsem neměl recept a tato dvacetikorunová mastička s antibiotiky je na recept. Proč sakra jsou antibiotika na předpis? No což. Sice v tom nevidím logiku, ale když mají chuť to řídit, tak ať si to řídí. Musím se podívat po internetu, kde “na černo” seženu tuhle mast.

Celý vtip není o tom, že mast je na recept, ale fígl spočívá v tom, že já zabiju minimálně! hodinu u doktora (spíš dvě,tři) – svého času (ztráta v jednotkách stokorun), potom vypláznu 30kč, za recept dalších 30kč a když budu šťastlivec, budu mít nulový doplatek. To jsou věci. Sumasumárum utratím za 20 korunovou pětigramovou mastičku! hodně přes 100kč. A to, to mě VÁŽNĚ DOKÁŽE NASRAT!

Hezký den…

Valentýn

Měl jsem jednu stížnost na ne-zápisek dnešního dne. A tak musím prohlásit, stále z vysoka seru na tenhle dementní “svátek”. Až to bude červeným písmem v kalendáři uprostřed týdne, můžeme se bavit o malilinkatém slavení, do té doby, NASRAT a rozmazat…

the car

Už uběhlo hodně dnů(týdnů, měsíců) a tak konečně sepíšu tuhle story.

Prolog

Rozhodl jsem se na začátku prosince, že naseru všechny ekokretény a koupím totální vrak (pojízdný) a vyhnu se novoročnímu vylepšení v podobě placení “eko daně” alias poplatek 10kkč. Stanovil jsem si jisté limity:[MORE]

  • žádná Škoda-rez sto
  • vůbec žádná Škoda
  • dlouhá technická
  • cena max 10tisíc=eko daň
  • minimální údržba=spolehlivost,startování atd

    • První Kapitola – nákup

    Na netu jsem našel několik vraků, kolega v práci poradil a nakonec z toho vypadl nákup japonce. Suzuki swift, v korozi, sedan. Táhle odspoda a okýnkama a tak obecně dobrej střep. Na blind jsem odjel do Olomouce pro auto. Hned ten den jsem provedl polopřevod, dostal jsem velkej techničák, kopii pojištění abych to mohl odvézt domů a vyrazil jsem. Cena byla úchvatných 5tisíc. No mazec. Kousek z mého kola :-)

    Druhá kapitola – Přihlášení

    Po dovezení do mého rodného města, jsem ihned zamířil na STK stanici, kde mi za 200kč (2008) vystavili papír o evidenční kontrole, stačí k tomu velký techničák. Potom jsem moc nespěchal a vyhledal jsem vlastní pojištovnu. Sepsal smlouvu a počkal na zelenou kartu. A potom to přišlo. Vyrazil jsem auto přehlásit na sebe. Pro vydání nových SPZetek je potřeba mít stará SPZ, smlouvu o nákupu, velký techničák, zelenou kartu (pojistění) ,občanku, evidenční kontrolu, zaplaceno 800 za převod a to by mělo stačit. Vystál jsem si frontu. V pět ráno jsem už čekal ve frontě a nebyl jsem první. Banáný? Ale kdepak.

    Třetí kapitola – Jezdíme

    No a už to bylo. Značky na autě, jen stačilo přehlásit na pojištovně značku z VINka a můžeme jezdit. Auto je to vcelku bez problému, občas něco klepe, koroze je hutná, ovšem pozitiva jsou jasná. Startuje na první otočení, bez plynu, auto je lehoučký, nízká spotřeba, vcelku prostorný, střešní okýnko, zrcátka, rezerva :) .. no, na vození kola do vzdálených horských destinací optimální. Když nebude benzín za šest pětek, už mám v plánu dovolenou po evropě. Jen já, kolo, auto a šumění hor. Ach to bude. Až zaběhnu maraton bude dost času natrénovat kilometry a vyrazím do Alp. Nutně musím umřít na nějaké třítisícovce.

    Epi epi…

    Poznámka pod čarou. Auta jsou směšně levná. Za 5kkč jsem dostal půl nádrže benzínu, autorádio s cdpřehrávačem-kvalita nadprůměrná a dokonce zimní gumy. Kéž by cyklistika byla tak levná.

Na kordy rekordy

Teploty klesly proklatě nízko, šum léta zmizel a nastala pravá chrchlavá zima. Ta česká typická, vlhká, větrná a bohužel dešťivá. Z krásných podzimních výletů na kole se stalo ranní mučení a noční sprinty mezi kapkami deště. Ach. Běhání je taky těžký. Je to hodně na mozek. Pokaždé se přemlouvat. Nemám problém každý den zaběhnout svoji desítku, ale vylézt z tepla, to je přemlouváního. Běh ve tmě je ovšem zážitek a když je zrovna úplněk a jasná obloha, nikde nikdo, jen krajina, les, klid, to je nádhera, tlukot srdce, šustění bot po cestě…

Na sportlajfu jsem konečně pořídil běhací trenýrky, nanomateriál a stříbro. Jsou extratenký, neshrnují se, běhají hezky a taky nestudí. Pár dní na to jsem se kapánek nastydnul, když jsem zcela neuváženě běhal po venku nalehko. Možná v tom sehrál svoji roli trochu alkohol. Každopádně už v pondělí jsem věděl, že bude rýma a tak dále. Ani to mě nezastavilo a ještě než mě to srazilo, jsem si zaběhal nové rekordy do deníčku.

Slyšte! Desítku jsem zlepšil výrazně. Aktuální čas 51:04. Řekl jsem si, to dáš, tak jsem to dal. Na konci jsem už trochu chcípal, ale decentně. Minulý týden jsem za pět dnů naběhal 60km. Taky pěkný kousek. Bylo relativně hezky. A jako poslední! jsem už jen krůček od zaběhnutí 1500 pod 6 minut. Do vánoc to dám, né že né. Už umím kilometr pod 4 minuty, nově jsem zkoušel intervaly za 3:30/km. Je to hukot, pro mě. Četl jsem blog nějakého běžce důchodce (v dobrém) a trochu tam povzdechnul, že se mu 40min/10km zdá hodně. Achh. Sprinterem nebudu.

V Prosinci zase navštívím Londýn a už z toho docela stresuju. Zaběhat si musím, ale hlavně, chtěl bych nějaké boty. Tyhle mě nedělají na dlouhé trasy nejlíp. Musím nakoupit, jaro se blíží, forma přichází a maraton se už klepe!

Londýn, retrospektivně, 3.část

Dneska vytáhnu jen ty největší perly ze středy a čtvrtka a finíto.

Takže středa

Ráno jsem prošrábul oči před šestou. Dal sprchu a naprosto úžasnou snídani, ala all-inclusive english. Tousty, klobásy, fazole, mafiny, vše. Tam jsem narazil na nějakou Češku. Byla nějaká zpruzená českou vládou a pořád o tom mlela. Obsluhující byla sympatická Maďarka. Po super naládování jsem vzal mapu a vyšel do Hydeparku. Tam jsem civěl na veverky, obešel park a vrátil se směr práce. Tam se nic moc nedělo, rutinna, oběd jsem úspěšně vykonal v indickém buffetu (=sežer co můžeš).[MORE] Úplě jiné chutě a vynikající. Do šesté večerní zbývalo už jen kousek. Podivuhodně se mi přes noc přepnul mozek na english :) a dokonce jsem vnitřně skládal věty anglicky. Ta okolní kultůra působí rychle. Viděl jsem v centru jednoho pravého bikera. Jinak žádný zázrak.

Hned z práce jsem vyrazil metrem až k Tower Bridge, kde jsem zahájil večerní exkurzi města. Nasát atmosféru a pokochat se. Před mostem jsem narazil na obchod s cyklo, kde měli bohužel zavíračku. Jinak hodně slušný ceny. Většinou 30-40% levnější jak u nás. Pak jsem se motal od památky k památce, dělal rozmazaný fotky. Narazil jsem na tesco obchod s samooblužným placením. Krásný. Když jsem se motal kolem gigantický katedrály (st.P), tak se mě jedna místní slečna zeptala, jestli nevím kde bych našel “cosi”. Hej, jako sorry, ale to jako fakt netuším. Můžeme mrknout do mapy, já nejsem místní. Usmála se a pokračovala dál. Asi jsem se svojí brilantní větou (souvětím!) nezapůsobil :). Ožralých turistů jsem moc nepotkal. To není jak v Praze.

Celkově jsem nachodil víc jak šest hodin městem, křížem krážem všechny důležitý destinace. Dokonce jsem zašel na exkurzi do Tate Modern, ale bohužel, místní bodyguard mi velmi polopaticky oznámil, že se koná soukromý večírek a jestli nemám pozvánku, že smolík. Tak teda smolík. Po půlnoci jsem dorazil do hotelu, naprosto utahanej. Chcíp!

A čtvrtek

Ráno jsem vstal v pět hodin, místního času. Natáhnul běžezké hadérky a vyrazil do parku. Tam jsem hodinu a půl kroužil všemožně. To jsem napsal v samostatném článku. Celý den jsem byl jak na trní. Přecijen, odlétám. Před šestou večení jsem dorazil do odletové haly T5. Týpek u bezpečnostího vstupu si mě nejdřív měřil a pak mě vykázal. Hmm. Říkám si, průser. Tak jdu k informacím a tam vidím. Let zrušen. Tak takovejhle pocit jsem v životě ještě neměl. Co teď? V kapse pár liber, mobil vybitej. Kompletně v prdeli. Později jsem vyslech informace o zrušených 17 letech do celé Evropy. Fajnové. Kdybych věděl co mě čeká. Dalších 6 hodin jsem si vystál,vyseděl, vyležel frontu na British Airways infomace, kde mi velice slušně vysvětlili co se stalo, dali mi lístek na autobus, zařídili hotel a přerezervaci letenky. Když jsem trčel ve frontě stihnul jsem pokecat se všemi evropskými zeměmi. Když kolem chodili informátoři totálně jsem na jedný vyhořel. Asi tak třikrát se mi snažila něco svojí podivuhodnou britštinou sdělit, bohužel pro mě, použila nějaké zakuklené časové spojení a bůh ví co vlastně chtěla. Pak teda pochopila a zeptala se:” vy nevíte co dělat?” Já:”NE!” Ona:”tak čekejte ve frontě dál.” Lehce po půlnoci jsem přecpaný z večeře v hotelu usnul. Opravdu dlouhatánský den.

Pátek

Odlet byl kurva brzo, takže v pět jsem už byl vzhůru, snídal jsem a pak pelášil na autobus. Tentokrát terminál dva. Letím s ČSA. Zapeklitě jsem na informací podal dotaz, kam jako mám jít, když mám v ruce rezervačku. Moje otázka naprosto odrovnala obsluhu, která by si zasloužila nakopat do prdele. Jako informace žádný nedávali. Zvládnul jsem to. Z letadla si jen pamatuju výbornou českou housku s rozpečeným eidamem a jogurt. Pak jsem to nějak prochrápal. Tenhle prodloužený den nebyl vůbec špatný. Zkusil jsem zase jinou kuchyni, klasičtější snídani s cereáliemi. Celkově paráda. Musím se tam zase vrátit. Běhá se tam výtečně a jídlo taky parádní.

Londýn, retrospektivně, 2.část

Tak teda stál jsem v třípatrový hale letiště a čekal na kolegu, kterého sem nikdy neviděl a ke všemu měl spoždění. Naštěstí, láska na první pohled a už jsme se hrnuli do metra. V mozku zuřil krutý boj českých buněk s anglickejma. Ale docela jednostranná záležitost. Metro mají mrňavoučký. Když jsme zajeli do díry, tak začalo neskutečný vedro. A když se v jednom tunelu najednou souprava zastavila, tak to bylo teda něco. Horko, stěny nějakych deset čísel od vagonu, jako že mi malé prostory nevadí, tady jsem měl fakt nahnáno.[MORE] Pak už si jen pamatuju jak pracuju na nečem… neni důležité.

Pak, kolem třetí odpolední (CZ čas) se šlo na oběd. Už jsem vážně chcípal. Od brzkého rána vzhůru, 4hodiny spánku a bez jídla. Hned bych hodil čelo, ale nešlo to. Na jídlo jsme šli do nedalekého žracího centra. Byla zde ulice hustě osázená restauracema. Úplně všechny kategorie jídla. Zašli jsme do činského buffetu. Bufet totiž znamená, že zaplatíte paušál a můžete sežrat cokoliv chcete. Jooo, to je moje gusto. Asi jsem byl dobrá atrakce. Všichni se ládovali masem a já si na talíř naskládal několik druhů příloh a pár kousků masa. To jsem teda ještě dvakrát zopakoval, ale stejně jsem byl divnej. Většinou se jí jenom maso. Cenově nějakých 6 liber i s pitím.

Do večera jsem už odpočítával hodiny, poobědová únava byla ještě větší. Záchranou se stal jakýsi firemní kafomat, kam se zeshora strkaly pytlíky a zespoda to vytejkalo uvařený. hi-tek hračka. Napěněný kakao nebo kapučino chutnalo výtečně. Když bylo padla, tak mě kolega vytáhnul do centra na nějaký to jídlo :). Vlastně nejvíc si pamatuju z výletu jídlo. Šli jsme to do centra pěšky, tak jsem si mohl prohlédnout Piccadilly Circus v noci a podobné místní atrakce. Skončili jsme v jakémsi místním stejkhausu. Vypadalo to tam jako ve Východočeském divadle, ale s barovým pultem a bez závěsů :). K večeři byl nějaký kus vzácného bifteku s lehkou oblohou a hranolky. Maso lahoda. Před, při a potom jsem ochutnával místní nabídku piva. Klasické pivo mají hnusné, tmavé je tmavé a jablečné chutná jako mošt smíchaný s bohemkou. Jako poslední chod přinesla obsluha takový čokoládový ohřátý zákusek se šlehačkou a čokoládou. To bylo extražrádlo. Na to bych si zašel znova. Nebyl ale čas.

Pak jsem se s kolegou rozloučil a sám, statečně vyrazil domů. To bylo kolem půlnoci. Fakt hustá je stanice metra s výtahy. Chvíli jsem to nedůvěřivě pozoroval než jsem se rozhodl zkusit místní vertikální atrakci. A pak jsem už vysednul ve stanici u hotelu. Bohužel, jak byla tma, tak jsem nějak nemohl najít hotel a půl hodiny jsem pobíhal uličkama a hledal dírku do hotelu. Každá ulice vypadala stejně, já měl trochu vypito a hlavně jsem neměl adresu hotelu. Nakonec jsem teda našel. Uff. Dal jsem sprchu a lehnul. Chvíli jsem ještě čuměl na bednu, kde zrovna frčela kriminálka. V angličtině to docela šlo. Vypadalo to, že jsem konečně přepnul. Rozumnět už mi nedělalo problém. Jen mě z toho bolela šiška, jak jsem celý den motal kolečkama v mozku. Zítra jdu ráno na obhlídku běžecké trasy.